17. ledna
Ani ta největší pokora nevyvolává v duši nepokoj... Právě naopak, vnáší do ní pokoj, sladkost a ztišení. I kdyby někdo tváří v tvář vlastním hříchům jasně poznal, že si zaslouží peklo, a rmoutil by se, pokládal by se za hodna pohrdání a ošklivosti ode všech a sotva by se odvážil prosit o Milosrdenství - tato jeho bolest a zármutek, provázeny skutečnou pokorou, s sebou přinášejí takovou sladkost a upokojení pro duši, že ten, kdo ji jednou okusil, chtěl by ji zakoušet už napořád. Proto pokorná lítost za hříchy netrápí a neděsí duši, ale naopak, rozšiřuje ji a uschopňuje ji k horlivé službě Bohu.
Sv. Terezie od Ježíše (1515 - 1582)
Pokora je nejcennějším drahokamem v koruně svatosti. Satan se snaží ničit ji všemi možnými způsoby včetně vytváření iluze falešné pokory. Avšak dokáže zplodit nanejvýš nedokonalou napodobeninu, protože nezná prostředí, ve kterém žije skutečně pokorný člověk. Tato ctnost ho nejrychleji přemáhá, protože ji sám nikdy nezakusil, a proto je vůči ní zmatený. Ale jak odlišit pokoru, kterou rodí Boží Duch, od falešné pokory, jejímž autorem je Zloduch? Skutečnou pokoru provázejí neomylné známky její pravosti. Jsou to: vnitřní radost, pokoj, tichost a síla. Falešná pokora nemá nic z uvedeného. Jejími známkami jsou znechucení, zanedbávání cvičení se ve ctnostech, trvalý nepokoj srdce a nedostatečné odpuštění sobě samému tváří v tvář vlastním chybám. Tato poslední známka je výsledkem skryté a zatím neuvědomované pýchy svatosti. Člověk, který se jí dá vést, nepřijímá slabost a nepřipouští, že by mohl upadnout, a to dokonce mnohokrát.
Jerzy Zieliński: 365 dní s mystiky Karmelu
