17. února
Kdyby nám svatí mohli vyprávět, jak smýšlejí o tom, co o nich bylo napsáno, velice by nás to překvapilo. Bezpochyby by nám často vyznali, že se nepoznávají v portrétech svých duší, které jsme jim vymalovali.
Sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře (1873 - 1897)
Když pozorujeme svaté, nejčastěji si uvědomujeme jejich velikost. Bolestně a závistivě přitom vzdycháme, protože se nám zdá, že toho dostali mnohem více nežli my. Přáli bychom si takovou Slávu i pro sebe. Už méně často si uvědomujeme, že se jejich svatost rodila ve zkušenosti každodenního zápasu. Jen těžko přijímáme, že utrpení je klíčem ke slávě, kterou na nich tolik obdivujeme. Jistá dáma středního věku hovořila o tom, že v sobě chová hněvivé emoce vůči Bohu a svaté Terezii od Dítěte Ježíše. A důvod? Terezie toho od Boha dostala tolik, a ona nic. Tady šlo samozřejmě o pokročilé stadium chorobné závisti. Ale zdaleka nejde o nějaký výjimečný jev. Do určité míry se podobný nešvar týká i mnohých z nás. Přejeme si kralovat, ale ani nás nenapadne dobrovolně přijmout utrpení a zkoušky.
Jerzy Zieliński: 365 dní s mystiky Karmelu
