29. ledna
Malí budou souzeni s mimořádnou mírností. A malými můžeme zůstat, i když budeme zastávat ta nejvyšší místa a i když budeme žít velice dlouho. I kdybych umřela až v osmdesáti letech, ať už bych byla v Číně nebo kdekoli na světě, dobře vím, že bych umírala stejně malá, jako jsem dnes.
Sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře (1873 – 1897)
Smrt každého člověka představuje neproniknutelné tajemství, je to neopakovatelná zkušenost, do níž se soustřeďuje s veškerou výmluvností zkušenost pomíjejícího života. Svatá Matka Tereza z Kalkaty se setkávala takřka denně se smrtí. Také o ní hodně vyprávěla: „Před pár měsíci jsme chodily po Kalkatě a posbíraly jsme asi pět nebo šest lidí vyhozených na ulici. Všichni byli v zoufalém stavu. Proto jsme je vzaly do Domu umírajících a opuštěných. Byla mezi nimi i drobounká stařenka, která kvůli krajní podvýživě byla na prahu smrti. Řekla jsem sestrám: ´Postarejte se o ostatní, já si ji sama vezmu na starost.´ Už jsem byla skoro hotova a chtěla jsem ji uložit na lůžko, když tu mě vzala za ruku a po její tváři se rozlil krásný úsměv. Řekla jen ´děkuji´ - a umřela. Ujišťuji vás, že mi dala nekonečně více než já jí. Darovala mi svou vděčnou lásku. Na pár chvil jsem se zahleděla do její tváře a ptala jsem se sebe samé: Co bych tak asi dělala v její situaci? A poctivě jsem si odpověděla: Určitě bych podnikla úplně všechno, co bych mohla, abych na sebe upoutala pozornost. Křičela bych: ´Mám hlad! Umírám žízní! Umírám!´ Ale ona byla tak vděčná, ani stopy po sebelásce. Byla tak velkorysá!“
Jerzy Zieliński: 365 dní s mystiky Karmelu
