4. ledna
Za nejkrásnější jsem pokládala dny, kdy mě můj milovaný tatínek brával s sebou na ryby; tak nesmírně jsem milovala venkov, květiny a ptáky! Někdy jsem také zkoušela lovit na svou malou udici, ale raději jsem sedávala jen tak o samotě v kvetoucí trávě; v těch chvílích jsem se nořila do hlubokých myšlenek, a přestože jsem netušila, co je to rozjímání, má duše se nořila do skutečné modlitby. K mým uším doléhaly vzdálené zvuky. Šumění větru a sotva slyšitelná vojenská kapela, jejíž hudba doléhala až ke mně, plnily mé srdce tesknotou. Země se mi zdála místem vyhnanství a toužila jsem po Nebi.
Sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře (1873 - 1897)
Na list padající na podzim ze stromu můžeme hledět očima biologa. Ten začne uvažovat nad příčinou toho, že se řapík listu odloučil od větévky. Nebo na něj můžeme hledět očima fyzika, který si bude všímat zákona gravitace a dokáže přesně vysvětlit, proč list padá na zem klouzavým letem. Můžeme se na něj podívat očima matematika, který vypočítá rychlost jeho pádu. Nebo také lze na tu složitou událost hledět očima dítěte, které ještě neví nic o biologii, fyzice a matematice. Dítě se dívá a raduje se, že barevný lístek padá a v letu provádí akrobatické kousky. Takový prostý úžas vede k modlitbě. Svatý Jan od Kříže v době, kdy zastával službu novicmistra, brával často své svěřence v době rozjímání do zahrady. Učil je tam umění hledět na přírodu očima dítěte, pohledem prostým, avšak hlubokým. Byly to naprosté základy, něco jako první třída ve škole modlitby.
Jerzy Zieliński: 365 dní s mystiky Karmelu
