Lumina (8)
Adrienne von Speyr (1902 - 1967)
Když jsou malé děti s otcem, neptají se pořád, také nechtějí pořád něco jiného. Snad si hrají trochu způsobněji než jindy, povídají o tom, co právě dělají, a mají jistě ten nikdy docela nevyslovený pocit, že ta věž, kterou staví, bude vyšší v blízkosti dospělých, než kdyby byly samy. Pak nechají otce vyprávět, jak to bývalo dříve, a neustanou, dokud se nedovědí všechno dostupné. Chtěly by být takové, jako je on, hledají styčné body, srovnávají, docela skromně se pokoušejí otce trochu napodobit.
Otče, dej nám, abychom byli jako tyto malé děti, abychom svými přáními nenarušovali stále znovu Dar Tvé Přítomnosti, ale abychom se učili přicházet k Tobě stále blíže v tichosti modlitby, nechat Tě působit, aby se také to, co nám dělat uklááš, skrze Tebe stávalo a rostlo.
Jsi-li věřící, nepotřebuješ si volit cestu, Pán ti ji dost jasně vytyčuje. To však znamená, že tvá cesta může být denně docela jiná: třeba nemusíš projít naznačenou cestou až na konec, ba ještě více: když jsi uviděl cestu až na konec, ba ještě více: když jsi uviděl cestu, velmi často jsi nepoznal její polohu, přinejmenším okolní krajina zůstává skrytá.
Prosíme: Buď Vůle Tvá, když jde o to přijmout, rozhodnout, vystát. A ještě dále, ještě blíže, když jde o to Tebe podporovat, Tvou Moc zvětšit, umožnit, aby se uplatnila. Tímto způsobem máme účast na Tvém Díle, když pomáháme - spíše svou modlitbou než svým činem -, aby se stala Tvá Vůle, ať už je jakákoli. Nejen že se pod Ní skláníme, jsme do Ní vtahováni, stává se naším chtěním, právě proto, že je Tvá.
