Vzkříšený Syn žije v naší modlitbě
Adrienne von Speyr (1902-1967)
Když Bůh Otec nechává vzkřísit Syna, znovu tím »vyvádí« Slovo z mlčení. Přitom se nově odhaluje smysl Kristovy Smrti. Kristus zemřel a prošel peklem, aby se ujistil, že hřích je s konečnou platností mrtev a spolu s Ním pohřben a že smrt hříchu je definitivní. Vzal ho s Sebou do pekla jako hřích mrtvý, hřích »oloupený o život«, hřích »připravený o ty«, kteří dříve byli jeho nositeli.
A protože vykoupení lidí od jejich hříchů spočívá právě v tomto, vstupuje Ježíš do Vzkříšení. Od nynějška je Ježíš veskrze ten, kdo uskutečnil Vykoupení a kdo se takto zjeví těm, kteří jsou Jeho, v Nové Podobě, osvobozené od všeho, co na Sobě nesl; je tím, kdo to vše protrpěl až do konce.
Nová Podoba Pána během čtyřiceti dní (kdy se po vzkříšení zjevoval učedníkům) je pro lidi novým pozváním k následování. Toto následování je snazší, nese v sobě více jistoty, víra se může opřít o Přítomnost Živého. Předtím Ježíš vykoupení člověka zasel, teď vystupuje jako »Plodnost« Své Setby. On Sám je Dokonalým Plodem, Zralým a Připraveným znovu se darovat Otci. Z tohoto Darování se Otci pramení novým způsobem Eucharistie a vzniká zpověď. Cesta hříšníka k Bohu se skrze Syna proměnila: stala se cestou »vykoupeného hříšníka«.
Nastává jakési zrušení času. Syn byl v podsvětí, pohřbil sem, co bylo určeno k rozkladu, a zároveň z něj vystupuje jako Zralý Plod. Ukazuje, co »zmohlo« Slovo, a rovněž, jak úžasně působí Otec. A když nyní prochází zavřenými dveřmi a pozemské zákony pro Něj už neplatí, ukazuje, jakou Průraznou Silou disponuje Jeho Plodnost. Už se nenechá zadržet našimi hříchy, nenechá se odstrčit stranou, nenechá se odvrhnout. Cesta běží přímo k Otci bez obtíží, s lehkostí, vlastní Vzkříšené Podobě Vykupitele.
A když se v budoucnu bude mluvit o křesťanské lásce, pak díky Pánu víme, že tato láska všechno snese a trpělivě vydrží, aby vposledku přijala podobu dokonale jasné, šířící se záře. Velikonoce jsou svátkem Zvěstované Lásky, Jejího Nového Proniknutí do našeho světa, Jejího Proudění všude, do všech směrů. Hodina, o které nikdo nevěděl, nastala. Už není potřeba, aby ji nikdo neznal, nyní je znát, je to den a hodina setkání, plnosti lásky.
Kdo se teď modlí k Pánu, modlí se k Vítězi, který všemu, co bylo dříve, co prožil, dává novou hodnotu. Dny stvoření se proměnily, modlitba tvorů k Bohu je součástí Modlitby Syna k Otci. Otec se dotkl Mrtvého Syna, aby Ho probudil, očekává Ho u Sebe v Nebi, ale Syn s Sebou vezme to, co zde na zemi zasel. V Synu jako takovém se uskutečnilo nové setkání Nebe se zemí. Do země je pohřbeno, co bylo odsouzeno k smrti: celá tíha našich hříchů; a tak Nebe nyní může obdržet to, co Syn přináší Domů jako Žeň, Nebeskou Lásku, kterou na zemi zasel.
Její prvotinou je naše modlitba, kterou Syn oddělil a očistil od hříchu. Od této chvíle Otec poznává naši modlitbu, protože v ní žije Syn, protože Jeho Smrt v nás přinesla plody a On nyní tyto Své Plody přináší Otci.
Zdroj: http://karmel.cz/index.php/karmelitanska-spiritualita/texty-z-tradice/61-adrienne-von-speyr/229-vzkriseny-syn-zije-v-nasi-modlitbe
