Životopis (3)
Augustin Maria od Nejsvětější Svátosti (1820 - 1871)
Hudební scénu v Paříži ovládali tři mistři: Chopin, Zimmermann a Liszt. Poslechli si ho všichni tři a on si potom vybral Ference Liszta, jenž ho víc než za žáka považoval za přítele. Představil ho své společnosti, v níž se scházely nejslavnější osobnosti té doby; mohl se setkat s tak zapáleným prorokem, jako byl opat Lamennais, který se dostal na vrchol popularity pro své střety s oficiální Církví, s revolucionáři, jako byl Bakunin, s filozofy, básníky a také s výstřední a provokující spisovatelkou George Sanda, milenkou Chopina a De Musseta, jež se účastnila revolucionářského hnutí své doby a psala módní romanticko-sentimentální díla. Ve svých bezmála třiceti letech si Heřmana vybrala za svého mladičkého oddaného kavalíra a dala mu německou přezdívku Putzig (což znamená "maličký", "drahoušek", "poklad"). Chlapec tuto ženu-idol skutečně zbožňoval; balil pro ni dlouhé cigarety, které kouřila k velkému pohoršení měšťáků, hrál pro její literární inspiraci i pouhé vrtochy, četl její pochybné romány, diskutoval s ní o filozofii i politice a snášel její koketerie. Zlí jazykové si představovali i jiné věci, ale později bude Heřman vyprávět: "Blízký vztah s autorkou románu Lélie jsem udržoval pouze kvůli tomu, abych se proslavil. Lidé mi záviděli, tisíckrát mi říkali, že jsem šťastný, že mohu být nablízku této mimořádné osobnosti, která tak výrazně přitahovala pozornost veřejnosti. Jen jsem se někde objevil, už se kolem mne shlukli lidé, jeden se mě na něco vyptával, další chtěl, abych mu popsal její umělecký byt, plný zajímavých kuriozit, atd. Dokonce ve mně hledali i jistou podobnost s ní, protože jsem jako ona nosil dlouhé vlasy na ramena a měl jsem bledou tvář. Zkrátka, mé jméno bylo už neoddělitelně spojeno s jejím, a lidé vymysleli tisíce fantastických a neuvěřitelných historek o tom, co se dělo v pokojíku paní Sanda. Ale já jsem vždy měl mnoho důkazů její velké dobroty."
Sanda publikovala v časopise Révue de deux mondes svůj dopis Lisztovi, v němž vzpomíná na mistrův koncert, na němž se podílel i jeho mladý a geniální žák: "Jednoho večera jsem vás pozorovala v onom tisícihlasém orchestru, všichni tiše naslouchali vaší nápadité improvizaci. Poblíž vás stál chlapec, bledý, dojatý, nehybný jako mramor, a přece se chvějící jako uvadající květ, jakoby všemi póry vdechující harmonii, s pootevřenými rty, aby vychutnal sladkost, kterou jste všem poskytoval... Stvořila kdy Nebesa krásnější duši, zářivější intelekt, půvabnější tvář než našeho Heřmana, nebo lépe, našeho Putziga?"
Právě tento dekadentní popis, se vším svým vypjatým romantismem, nám pomůže pochopit nezdravé ovzduší, v němž mladík žil ve svých třinácti čtrnácti letech. Jeho duše se chvěla při koncertech, na něž se sbíhaly celé davy, ale jeho duch začal upadat. Přestěhoval se do Ženevy, kde Liszt začal vyučovat klavírní hru na konzervatoři, a začal u něj pracovat jako jeho asistent. Hrál na koncertech, někdy se svým učitelem, někdy sám, a peníze se mu jen hrnuly. Přitáhl ho však hazard, a začal prohrávat víc, než si vydělal.
