Životopis (6)
Augustin Maria od Nejsvětější Svátosti (1820 - 1871)
Jestliže utíkal před myšlenkami na Boha, ještě více se bránil pomyšlení na křesťanství a na Církev, jejíž kněze nazýval "lidožrouty", "asociálními bytostmi" nebo "odpornými zrůdami". Znal je ovšem pouze z mnoha skandálních románů, které četl. Jen hudba, složená křesťany, měla tu moc dojmout ho nepopsatelným způsobem. Byl květnový pátek roku 1847 v Paříži. Toho večera ho jeden přítel, kníže moskevský, poprosil o laskavost: zda by ho mohl Heřman zastoupit v řízení amatérskéhos boru, který zpíval v kostele svaté Valérie na Rue de Bourgogne? Konala se tam jedna z obvyklých oblíbených májových pobožností, a sedmadvacetiletý Heřman se jí zúčastnil poprvé v životě. A najednou, právě při Eucharistickém požehnání, se mladý umělec ucítil být zachvácen "prudkou, ale nepopsatelnou emocí, jakoby výčitkou, že je přítomen tomuto požehnání, na něž nemá právo". Nedovedl to pochopit. Rozhodl se vrátit do kostela následující pátek - a emoce byla ještě silnější. "Jako by na mě padla obrovská tíha a proti mé vůli mě nutila pokleknout a sklonit se až k zemi..." Násilím se přinutil této síle odolat. Vše se opakovalo i po následující pátky; vždy při pozdvihování Eucharistického Chleba se ho zmocňovalo tak nepřekonatelné přání plakat, že pouze ohledy na přítomné ho donutily, aby se ovládl. Když skončil květen, začal chodit do kostela každou neděli, protože se stále pokoušel najít vysvětlení toho, co se přihodilo. Poprosil jednuu svou přítelkyni, vévodkyni z Rauzan, aby ho představila nějakému knězi, a ona ho seznámila s monsignorem Legrandem, promotorem pařížské arcibiskupské kurie, který se ho s dobrotou ujal a pomohl mu překonat některé z jeho předsudků.
