KARMEL - Hora Matky Boží

Ct. Maria-Evžen od Dítěte Ježíše (1894 - 1967)
 

Kolik času má člověka podle vašeho názoru věnovat denně modlitbě?“ zeptala se jedna mladá žena P. Evžena Marii od Dítěte Ježíše. „Na počátku jednu hodinu denně,“ odpověděl kněz. Mladá žena se zděsila: „Každý den modlit se hodinu? To je přece nemožné. Nemyslitelné. Kam vložit tu hodinu, když den už je plný jako vajíčko?“ Obličej kněze zazářil dobrotivým úsměvem. „Jestliže nejste, madame, ochotná věnovat denně jednu hodinu vnitřní modlitbě, tak je to jasný důkaz, že jste zaklepala na nesprávné dveře.“ Kdo je tento kněz s tak úžasnými požadavky? Jindřich Grialou, budoucí P. Maria Evžen, se narodil 2. prosince 1894 v jihofrancouzském městě Le Gua v rolnické rodině. Když mu bylo deset let, zemřel mu otec po krátké nemoci a zanechal po sobě matku s pěti dětmi. Jindřich vyrostl ve statného mladíka, byl podnikavý, sebevědomý a bojovný. Později mluvil o své „drsné slupce“. Pod vlivem rodiny a školských bratří zatoužil záhy po kněžství. Matka to však pokládala za nemožné pro nedostatek prostředků a dala ho vyučit zámečníkem. Jindřich pracoval s velkou pílí, i když cítil, že je na nesprávném místě. Matka byla tak vnímavá, že to poznala a uznala, a přijala velkou oběť platit jeho pobyt na biskupském gymnáziu. Pak odešel mladý muž do semináře v Rodez. V těch letech objevil pro sebe spisy Terezičky z Lisieux, které ho nadchly. Napsal jednomu příteli: „Prosím tě, modli se za mě, abych byl jako sestra Terezie, malá věc milého Pána Boha, aby si se mnou mohl dělat, co chce, aby můj život využil a spotřeboval, jakkoliv chce. Vypros mi úplnou odevzdanost do Jeho Vůle.“ Světice sama napsala: „Dokonalost spočívá v tom, konat Boží Vůli a být tím, co On od nás chce“ (Ms A Sv. 2,20). Tato shoda se světicí v něm stále rostla tak, že mohla jeho starší sestra, matka Anežka od Ježíše, o něm říct: „Neviděla jsem člověka, který by byl mojí malé sestře duchovně tak podobný jako P. Maria Evžen.“ 

„Mluví k nám Tichým Hlasem“ 
Vypukla první světová válka. Jindřich musel na frontu. V srpnu 1919 se vrátil do semináře, ale na základě četby světců z Karmelu (Terezie z Avily, Jana od Kříže, Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře) zrálo v něm přání stát se karmelitánem. Napsal své mladší sestře: „Boží Láska mluví nyní za zvláštních okolností přímo a zcela jednoznačně. Normálně k nám promlouvá skrze vnuknutí a okolnosti. Mluví k nám skrze květiny Tichým Hlasem a ukazuje nám, co bychom mohli udělat pro Jeho Zalíbení.“ Po kněžském svěcení 4. února 1922 odešel do karmelitánského kláštera v Avonu u Paříže. Po přísném noviciátě, kde poznal přednosti vnitřní modlitby, složil první sliby jako Maria Evžen od Dítěte Ježíše. „Vnitřní modlitba je něco jako slunce uprostřed všech denních zaměstnání,“ napsal příteli. „Každý večer má člověk dojem, že jinak neudělal nic důležitého. Modlitba je velká útěcha, která mi dává zapomenout na všechno ostatní.“ Co je vnitřní modlitba? Terezie z Avily odpovídá: „Podle mého názoru není vnitřní modlitba nic jiného než přátelský styk, při kterém nejčastěji zcela sami mluvíme s Tím, o němž víme, že nás miluje.“ Léta 1923–1925 byla poznamenána blahořečením a svatořečením Terezičky z Lisieux. P. Maria Evžen z toho měl nesmírnou radost. 29. dubna 1923 napsal jednomu příteli ze semináře: „Mám dojem, že to je jeden z nejkrásnějších dnů mého života. Dnes se naplňují velmi stará a hluboká přání. Oslava malé sestry je forma, jak si nejlépe umím představit Oslavu Ježíše. Poslání malé blahoslavené je přemíra Božské Lásky v duších, a to ve formě, jakou si v naší době přeje Milý Bůh.“ Obě tyto důležité události stejně jako prohlášení sv. Jana od Kříže církevním učitelem byly podnětem k přednáškám a kázáním o těchto významných představitelích Karmelu. Jako dobrý znalec jejich duchovní nauky publikoval dva spisy: Jsem dcera Církve (1949) a Chci vidět Boha (1951). 

Prostředek proti ateismu 
Již dávno byl pater Maria Evžen přesvědčen, že nauka karmelských světců je přístupná všem, jen když se jim prezentuje způsobem přiměřeným naší době. Byl právě vedoucím karmelského juvenátu, když ho o svatodušním pondělí 1929 navštívily tři učitelky, mezi nimi Maria Pila, které chtěly poznat nauku Karmelu a naučit se vnitřní modlitbě. Bylo mu záhy jasné, že Bůh si ho vyhlédl k tomu, aby pro ně založil institut, ale velmi dobře věděl, že „k tomu je třeba mít pokoru, správný čas a čekat na Milost Boží, místo aby se vrhl do podnikání, které by ho vzhledem k osobnímu charakteru vedlo k pýše“. Z toho důvodu čekal až do května roku 1931, aby zahájil přednáškové turné o modlitbě „k naší milé Paní, Královně Francie“. Našel publikum mladých žen, které chtěly být uvedeny do kontemplativního života, aniž by opouštěly své zaměstnání. Tak vznikl sekulární institut, který se usadil v Notre Dame de Vie ve Venasque (diecéze Avignon) a jehož cílem bylo uskutečnit původní ideál proroka Eliáše na Karmelu: „Kontemplativní a apoštolský život uprostřed světa těsně spojující apoštolát s vnitřní modlitbou a svědectvím o Bohu slovem i skutkem.“ Každá z těchto žen začala ročním pobytem v samotě v Notre Dame de Vie. Pak mohla přenést ducha kontemplace do svého společenského prostředí a usilovat o to, aby byla příkladem profesionální kompetence. Pater Maria Evžen usiloval o to, aby jeho žákyně zapustily kořeny do vnitřní modlitby víry, do onoho prostého pohledu na Boha, který nám odhaluje Svou Milosrdnou Lásku. Byl uchvácen touto větou Terezičky od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře: „Prosím Tě vroucně, sešli Svůj Pohled na velké množství malých duší, prosím Tě naléhavě, vyvol si legii malých obětí, které jsou hodny Tvé Lásky“ (Ms B sv. 5,42). Vysvětloval: „Chtěl bych, abyste šly tam, kam my řeholníci nemůžeme jít, na ulice, k moři, do všech kruhů.“ Institut chtěl být protizbraní proti praktickému ateismu nové doby: „Ve světě, který ztratil smysl pro Boha a ztrácí ho stále více, má Insititut tím naléhavější poslání, čím více obětí si vyžádal ateismus. Ateismus nás nezahání na útěk, naopak volá nás do prvního plánu, protože volá po svědectví, které zvýrazňuje Existenci Boha a Jeho Práva.“ Protože čím více Bůh upadá do zapomenutí, tím více Ho musíme dosvědčovat. Lidé hladoví po Bohu, aniž to vědí, a poslepu Ho hledají. „Postarejme se o to, abychom je přivedli k Bohu!“ říkal otec často. Ovšem podmínky pro tento apoštolát jsou jako „boj mezi dvěma hnacími silami, mezi dvěma říšemi, Říší Boží a říší Satana. Aby zvítězila Boží Síla, musí být ta u apoštola co nejsilnější a neporazitelná. Tato síla dychtící po vítězství musí být nejen schopná vést boj, ale také se obnovovat, aby mohla v boji pokračovat. Jinak by byl střet nepřiměřený a vedl by k porážce pro Boží Království a někdy i ke ztrátě apoštola.“ 

Připoutáni k Bohu 
Vnitřní modlitba je proto nevyhnutelná. „Je nutný určitý zážitek Boha, aby posílil naši víru tak, aby vydržela uprostřed všech vln, ano uprostřed všech vnitřních i vnějších bouří, jimž jsme vystaveni. Je nezbytné, abychom potkali Boha, abychom s Ním byli ve styku, žili s Ním v úzkém spojení, připoutáni k Bohu, aby nás žádná hrozící záplava od Něho neodtrhla. Toto spojení s Bohem skrze víru předpokládá, že každý den věnujeme Bohu určitý čas.“ Je tomu tak, že se nemodlíme, když máme čas, nýbrž uděláme si čas, abychom tu byli pro Boha. „Kdo chce, aby vnitřní modlitba měla vliv na jeho život, musí jí věnovat rozhodně nejméně půl hodiny denně. Viděl jsem velmi zaměstnané osoby v náročných činnostech, které dokázaly věnovat vnitřní modlitbě i dvě hodiny denně.“ Svatý František Saleský říká, že kdo pěstuje vnitřní modlitbu, je mnohem výkonnější, čas, který tráví s Bohem, mu přináší duševní uvolnění, umocňuje a zdokonaluje jeho schopnosti. I na tržišti nebo při procházce je možno se modlit. 

Přiměřená askeze 
Rozvoj nového díla neosvobodil P. Evžena od jeho těžké odpovědnosti, kterou měl v rámci úkolů v karmelitánském Řádu. Poté, co byl převorem v několika klášterech, byl zvolen generálním představeným Řádu v Římě. Protože byl nyní často nepřítomen, svěřil vedení institutu sester Marii Pila, silné a vyrovnané osobnosti velkého intelektuálního formátu, která se věnovala institutu s plným nasazením. V roce 1939 po vypuknutí války byl P. Evžen povolán do Francie a musel narukovat. Po demobilizaci r. 1940 se nemohl vrátit do Říma a vedl francouzskou řádovou provincii. V té době se k Institutu připojila skupina děvčat, která tvořila jeho jádro. Zachovávaly ve světě slib chudoby, čistoty a poslušnosti a P. Evžen jim navrhl základy vzdělávacího plánu. Jako realistický pedagog se tak staral o jejich duchovní růst a nezbytnou sesterskou atmosféru, i když se objevovaly i krize: svatost se neprojevuje v tom, že nemáme pokušení a znechucení, nýbrž že kráčíme stále vpřed a jsme spojeni s Bohem. Vychoval v nich askezi přiměřenou dané době, tzv. „askezi v malém“, kterou je možno popsat jako „snášení únavy a těžkostí svého stavu“. „Když každý den a každou hodinu snášejí Bohem seslané zkoušky, starosti, utrpení a námahy, mají dost příležitostí k askezi a nemusí nic jiného vyhledávat.“ 

Neokleštěné křesťanství 
Jakmile skončila válka, cestoval P. Evžen ihned do Říma. Papež Pius XII. vydal apoštolskou konstituci Provida Mater Ecclesia, oficiální uznání sekulárních institutů, které umožnilo oficiální kanonické založení Notre Dame de Vie 15. srpna 1948. Trvalo to však až do 24. srpna 1962, než byla papežským právem uznána i mužská a kněžská větev Institutu. 23. února 1948 byl P. Maria Evžen jmenován apoštolským vizitátorem bosých karmelitánů ve Francii. Za šest let navštívil 150 klášterů. V roce 1954 se stal generální vikářem Řádu. V této funkci cestoval v následujících letech do Káhiry, na Filipíny, do Vietnamu, Indie a Palestiny. Na těchto cestách se snažil poznat lidi jiných kultur. „Je třeba jim darovat neokleštěné křesťanství, christianizovat jejich kulturu, ale respektovat přitom jejich hodnoty. Je to gigantická práce.“ P. Evžen varoval apoštoly před pokušením přizpůsobovat katolickou nauku dennímu vkusu, aby byla přijatelnější. „Je velký hřích předávat křesťanské poselství okleštěné. Je to zločin nejen proti Bohu, ale i proti duším. Kristus Své Poselství nijak neoslazoval, aby Je učinil přijatelnějším.“ Když skončil tuto svou funkci, mohl se P. Evžen vrátit do Francie a usadit se v Notre Dame de Vie. Byla na něm patrná velká únava po mnohém pracovním vypětí. „Potřebujeme ten pocit slabosti, chudoby a tělesné bezmocnosti,“ říkal. „Je dobré, když cítíme své slabosti, abychom prosili o Milosrdenství. Dobrý Pán Bůh mě u vás usadil, abych vám ukázal, jak se dá využít slabosti. Na této cestě se člověk vrací radostně s naplněnou duší.“ V tomto smyslu napsala Terezička z Lisieux: „Ó, Majáku Lásky, vím, jak k Tobě přijít, vynalezla jsem způsob, jak si přisvojit Tvůj Oheň. Jsem jen dítě, bezmocné a slabé, ale právě moje slabost mi dodává odvahu, abych se Tvé Lásce nabídla jako oběť, ó, Ježíši!“ (Ms B, sv. 3,36). 

Naším Cílem je Nejsvětější Trojice 
P. Evžena opouštějí síly. Po záchvatu mrtvice v únoru 1962 se opět zotavil, mohl převzít funkci provinciála a navštívit různé země, kam rozšířil Institut. V únoru se objevily nové zdravotní problémy a otec byl na pokraji smrti. Při té příležitosti napsal svým duchovním dětem: „Moje závěť zní takto: Ať na vás sestoupí Milost Ducha Svatého, abyste brzy mohli říct, že Duch Svatý je váš Přítel, vaše Světlo, váš Učitel.“ Protože se jeho stav opět zlepšil, mohl se ujmout své práce. Rok 1966 vyplnilo cestování a vedení exercicií. Koncem prosince ho celková vyčerpanost opět vyřadila z práce. Na Zelený čtvrtek přijal Svaté Přijímání na lůžku. Na Velký pátek přijal pomazání nemocných. A šeptal: „Můj Bože, miluji Tě, miluji Tě! Zdá se mi, že Tě miluji dokonale, jsem Ti podobný. Každou minutou, která uplyne, Tě miluji více a více: Milý Bůh mi daroval všechno. Boží Hloubka je Láska.“ Večer na Hod Boží velikonoční šeptá: „Pane, do Tvých Rukou poroučím svého ducha.“ Na Pondělí velikonoční 27. března 1967 odchází ke svému Pánu. „Pro mnoho lidí včetně křesťanů není už Bůh Cílem jejich života,“ řekl P. Maria Evžen smutně. „Ale člověk má nadpřirozené povolání. Naším Cílem je Nejsvětější Trojice. Právě modlitba nás vede k tomuto poslednímu Cíli, protože nás již zde na zemi uvádí do živého vztahu k Bohu. Tím, že Mu každý den věnujeme svůj čas, známe se k Němu, od něhož máme všechno a k němuž se v poslední hodinu našeho života musíme vrátit. Náš křest pak přinese plody nejen pro nás, ale pro Spásu mnoha dalších duší. Duše zcela naplněná Bohem nemůže dělat nic jiného, než Ho předávat dále,“ říkal P. Evžen s oblibou. Když se nemůžeme modlit, volejme Nejsvětější Pannu. „Všude, kde je Bůh, tam je i Maria, Jeho Matka. Všude, kde Duch Svatý šíří Lásku, tam Ona působí ve Své Mateřské Roli. Obracejme se také na svatého Josefa a Terezii z Avily, to jsou učitelé vnitřní modlitby. Kéž v této době propadlé materialismu otevírají Maria a svatý Josef naše srdce Světlu Ducha Svatého.“ 

karmel.cz