O tichu
Ct. Maria-Evžen od Dítěte Ježíše (1894 - 1967)
V našem dvacátém století často myslí kontemplativní lidé s určitou melancholií na časy, kdy svatá Terezie cestovala (pomalým tempem potahu) po pustých pláních Španělska v povozu upraveném jako karmelitánská cela. A ještě stále cítila potřebu mít více hodin k usebrání a žádala své průvodce, aby ji respektovali. My žijeme v horečnatém pohybu a aktivitě. Problém není jen v organizaci moderního života, ve spěchu, který našemu počínání vnucuje, v rychlosti a snadnosti našeho cestování. Hlubší problém spočívá v horečnatosti a nervozitě dnešních lidí. Už nedokáží čekat ani mlčet. A přesto hledají ticho a samotu. Opouštějí rodinné prostředí, aby hledali nové obzory, jinou atmosféru. Ale nejčastěji to bývá jen proto, aby se rozptýlili novými dojmy.
Ať se časy jakkoli mění, Bůh zůstává týž, Tu autem idem Ipse es (Ž 102,28), Své Slovo stále vyslovuje v mlčení – a v mlčení je také duše musí přijímat. „Zákon“ mlčení platí pro nás, stejně jako platil pro svatou Terezii. Horečnatost a nervozita moderního temperamentu činí tento zákon ještě naléhavějším a nutí nás k energičtějšímu úsilí o to, abychom jej respektovali a podřídili se mu.
Podoby mlčení
Existuje zevní mlčení jazyka a přirozené činnosti a mlčení vnitřních mohutností duše. Každá z těchto podob má svá pravidla, natolik odlišná, že je musíme zkoumat samostatně.
1. Mlčení jazyka
V běžné řeči mlčet znamená nemluvit. To ukazuje důležitost umrtvování jazyka kvůli mlčení.
O jazyku by se mohlo říci, že je zároveň tím nejlepším i tím nejhorším. Působí nesrovnatelně mnoho dobrého, ale je také zdrojem nejtěžšího zla. Apoštol Jakub to ve své epištole říká jasně (Jak 3,2–9):
Vždyť každý z nás často chybuje. Jestliže někdo nechybuje v řeči, to už je člověk dokonalý, schopný držet na uzdě sebe celého. Když dáme koňům do huby uzdu, aby nás poslouchali, tím ovládneme i celé jejich tělo. A podívejte se na lodi: jsou tak velké a bývají hnány prudkými větry, a přece se nechají řídit maličkým kormidlem tam, kam kormidelník chce. Tak i jazyk je sice malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Hleďte, jak malý oheň, a jak velký les zapálí! I jazyk je oheň. (...) Všechny druhy šelem, ptáků, plazů a mořských zvířat mohou být a jsou kroceny lidmi, avšak žádný člověk nestačí zkrotit jazyk. (...) Jím velebíme Pána a Otce, a jím zlořečíme lidem, stvořeným k obrazu Božímu.
To je výstižná obžaloba jazyka. Zdůrazňovat závažnost hříchů, na něž apoštol Jakub v souvislosti s jazykem upozorňuje, sice není v našem případě nutné, neboť duše oddané modlitbě jsou už v této věci vychované nebo alespoň dostatečně varované. Ale přesto, jak je takové poučení o důležitosti a obtížnosti umrtvování jazyka pro nás cenné a vede přímo k našemu tématu!
Řeč sděluje, tudíž vyjadřuje navenek myšlenky a pocity, tedy to, co má duše nejniternějšího a nejosobnějšího.
Komunikace může být pro obě strany přínosem. U toho, kdo se sděluje, se láska, kterou dává, rozvíjí, nalézá sílu a radost. Naopak ten, kdo sdělení přijímá, se obohacuje poučením a vším, co láska při svém sdělování se dává. Sdělování slovem je základem společenských vztahů, veškeré výchovy, pokroku ve všech oblastech, včetně rozvoje víry. „Víra je ze slyšení,“ říká apoštol Pavel (Řím 10,17). „Ale jak mohou uvěřit bez hlasatele?“ (Řím 10,14.)
Avšak přemíra škodí. Aby se při hovoru udržela správná míra, je třeba umrtvování jazyka.
Slovo, které vychází navenek, obnažuje hlubiny duše. Hlubina na okamžik zmizí, její pološero a ticho jsou rozptýleny. Našemu Bohu, který se utekl do hlubin duše a v tomto přítmí a tichu koná Své Stvořitelské Dílo Božského Života, jako by toto vyjadřování vadilo.
Stejně tak sdělení zvenku, které by mělo obohacovat, někdy pouze naruší ticho duše a Boží Práci v něm. Vnese do něj rozptylující zbytečnosti, předměty pokušení, zkrátka příčiny ruchu, které zvětšují obtížnost usebrání se a mohou ochromit Boží Konání v duši.
Před škodou, kterou rozhovory způsobují, může duši varovat určitý pocit, že něco není v pořádku. Svatá Terezie od Dítěte Ježíše přiznává, že ji dlouho skličovalo, že nechala uniknout Tajemství Krásy a Úsměvu Panny Marie, na něž patřila. Kdo někdy nepocítil, že se vůně niternější modlitby nebo Eucharistického Doteku v planém rozhovoru vytratila? Tyto zkušenosti nás upozorňují na škodu, jež je v podobném případě obvyklá, i když ji nepostřehneme.
Proto upovídanost, tento sklon vyjevovat všechny poklady duše sdělováním se, je pro duchovní život svrchovaně škodlivá. Jde přesně opačným směrem než duchovní život. Ten se bez ustání zvnitřňuje, aby se přiblížil Bohu. Zato potřeba o všem mluvit nese upovídaného člověka ven a on se tím nutně vzdaluje od Boha a od veškeré hluboké činnosti. Celý jeho vnitřní život se mu dostává na rty a odplývá v proudech slov, odnášejících (stále chudší) plody jeho mysli a duše. Upovídaný člověk už nemá čas a brzy ani chuť usebrat se, myslet ani žít do hloubky. Rozruchem, který kolem sebe vytváří, brání druhým v plodné práci nebo plodné usebranosti. Upovídaný člověk je pro svou povrchnost a jalovost vlastně nebezpečný.
Za upovídanost však nelze pokládat rozhovory, třebas i delší, které člověku ukládá jeho stavovská povinnost a dobře uspořádaná láska. Mnozí opravdu kontemplativní lidé byli zároveň velmi zapleteni do záležitostí světa nebo byli plodnými spisovateli, jako svatý Vincenc Ferrerský, svatý Bernardin Sienský, svatý František Saleský nebo sama svatá Terezie i svatý Jan od Kříže. Tímto nutným a láskyplným sdělováním se je duchovní člověk napojován na Boží Vůli a bývá radostně překvapen, že když opět vstoupí do hlubin své duše, potká se tam s Bdělým Duchem Svatým, který ho už vyhlíží, aby jeho návrat oslavil.
Zato při duchovních rozhovorech, při vyjevování o našem důvěrném životě s Bohem, nebezpečí upovídanosti stále hrozí. Jistě: informovat o našich dispozicích a o přijatých Milostech je někdy povinnost; obvykle je to i jediný prostředek, jak je předložit kontrole duchovního vedení a přijmout od něj poučení a pomoc. Díky zápiskům si je lze upřesnit; někdy tak poznáme jejich bohatství a v méně světlých chvílích si je (díky tomu) můžeme připomenout. Přesto přísná Řehole Karmelu, jakkoli prospěšnost a potřebnost sdělování nepřehlíží, praví v Izaiášově duchu: „V mlčení a naději bude vaše síla“ (Iz 30,15): v mlčení, které uchovává síly duše neporušené a čisté a chrání je před tříštěním; v naději, jež je vykloněna k Bohu a světlo a oporu hledá v Něm. Dlouhé duchovní výlevy totiž rozptylují, a tudíž oslabují přijatá poznání a sílu. Když dlouho mluvíme, plýtváme a duše se vyprazdňuje. Když duše do sytosti vypovídává Bohu o roznícených pocitech z vroucího přijímání, zbavuje se sil pro činnost: veškerá Síla, načerpaná z Boha, v tomto sladkém proudu slov odplyne.
Umírněnost by měla být i v psaní (pro vlastní potřebu i pro duchovního vůdce). Naše zápisky nemají být příliš časté ani příliš obšírné. Což nejsou rozebírání a jasnější uvědomování si věcí, jež z nich plynou, často víc na škodu než k užitku? Při psaní se totiž musíme zabývat sebou a na své cestě k Bohu se tudíž zastavíme. Dále hrozí, že posuzování bude živit pýchu a duchovní labužnictví, jimž začátečníci téměř neuniknou. Každý musí vidět, zda jeho záznamy nejsou hlavně lichotícími zrcadly, v nichž se duše se zalíbením zhlíží, a zda by Boží Dary nevyužil lépe, kdyby je nechal za sebou v polostínu nebo v zapomnění a kráčel přímo k Samotnému Bohu.
Cultus justitiae silentium est, mlčení je úsilím o spravedlnost (Iz 32,17, citováno v Řeholi, kap. 16): mlčení je zároveň plod a požadavek svatosti. Proto svatá Terezie na mnoha místech varuje začátečníky před nebezpečím, jemuž je vystavuje jejich touha zvěstovat (Život, kap. XIII a XIX). Aby dávali, aniž by se vyčerpali, musejí vyčkat, až budou moci habituálním sjednocením ustavičně obnovovat své síly u Božího Pramene.
„Nechci být duchovní mluvka,“ píše Elisabeth Leseur. „Chci si uchovat onen velký klid duše... Dávat ze sebe jen to, co druzí mohou s užitkem přijmout, a ostatní si uchovat v hlubinách, jako si duše uchovává svůj poklad, ale s úmyslem ho dát, až přijde ta hodina.“ Svatá Terezie z Avily i svatá Terezie od Dítěte Ježíše vydají všechny poklady své duše v nesmrtelných spisech, ale na příkaz představených a až ve chvíli, kdy překypující plnost jejich lásky se může úplným sebevydáním jen obohatit.
Askeze mlčení je tak důležitá, že mnišské řehole přesně rozepsaly její konkrétní způsoby pro každý řeholní řád. Karmel si od svých pouštních počátků uchoval tzv. velké mlčení. Trvá od kompletáře do primy druhého dne – a v nočních hodinách, které jsou hluboké modlitbě příznivější, tak činí z kláštera poušť. Ve dne si Karmel uchovává mlčení relativní, neboť Řehole zakazuje všechna planá slova.
Avšak aby se mlčení nestalo vypětím, musí být prokládáno oddechem. I oddech, neboli rekreace, patří k askezi mlčení. Podle svaté Terezie je jedním z jejích nejdůležitějších a nejchoulostivějších prvků. Vždyť před založením prvního kláštera bosých bratří v Duruelu vzala světice mladého otce Jana od Kříže k zakládání kláštera sester ve Valladolidu, ne aby ho duchovně poučila nebo vyzkoušela jeho ctnost (tu měla za hrdinskou), ale aby mu ukázala, jak karmelitky žijí a hlavně jak vypadá jejich rekreace. Tereziánské rekreace! Nebylo při nich někdy světici vidět, jak s kastanětami nebo s bubínkem radostně diriguje sbor svých dcer, a nebo přísně kárá přehnanou zbožnost sestry, která by chtěla o slavnosti dát před rekreací přednost modlitbě? Také je ale zaznamenána zpráva, že když Terezii jednoho dne roku 1571 mladá novicka Isabela od Ježíše zazpívala píseň:
„Ó, spatřit Tě na vlastní oči,
můj Sladký a Dobrý Ježíši!
Ó, spatřit Tě na vlastní oči,
a hned zemřít!“
upadla světice do extáze a umírala proto, že neumírala.
Při rekreacích také sestry někdy mluvily o tom, jak obdivuhodně půvabná je Tereziina neteř Teresita, či hovořily o neštěstí francouzské Církve pustošené protestantismem nebo o ubohých duších lidí v Západní Indii. Při těchto rekreacích se vždy zaskvěl celý život duše světice a ukazovala se všechna obdarování jejích dcer. Když se duše takto u Božích Nohou uvolnily, znovu na sebe braly, odpočaté a zotavené, těžké jho Řehole a v mlčení svého kláštera opět nalézaly sladkou společnost svého Milovaného.
karmel.cz
