Vlastní životopis (10)
Bl. Marie Terezie od Ježíše (1825 - 1889)
(12) Soucit s chudými, který jsem v sobě měla, se mě zmocňoval čím dál více. Nemohla jsem se dívat, jak se někdo prohýbá pod tíží svého nákladu, aniž bych cítila slzy v očích. Když jsem se mohla domnívat, že se jedná o otce rodin, litovala jsem i jejich děti a myslela jsem, že se musejí trápit, když vidí své rodiče v takových útrapách a nouzi. Přemýšlela jsem, jak velké asi musejí být jejich bolesti a starosti, a představovala jsem si, jaké starosti bych měla já, kdybych viděla svoje rodiče v takové nouzi a trápení. Nevím, co všechno bych udělala, abych jim pomohla. Vzpomínám si, jakou radost jsem měla, když mi moje učitelky dovolily, abych rozdávala almužny, což moje rodina v sobotu obvykle dělávala. Jednou se stalo toto: připravovala jsem chléb k rozdávání a myslela jsem, že chudých bude méně, než kolik jsem jich nakonec měla před sebou. Bez přemýšlení jsem začala rozdávat po menších kouscích, než byly již připravené, aby se dostalo na všechny. Když všichni dostali a odešli, pocítila jsem takovou bolest, že jsem neměla pokoj, dokud jsem nešla (poté, co jsem k tomu dostala svolení), nenašla je a přinesla jim, oč dostali méně, z toho, co patřilo k mému jídlu.
Také jsem začala poznávat, co je to utrpení ducha, a jak už jsem řekla, jak může být toto utrpení ulehčeno skrze zbožnost a lásku. Vzpomínám si, že jsem jednou slyšela při kázání, že Bohu jsou drahé duše, které pro Něho nesou kříž. Cítila jsem v sobě takový zápal a touhu být jednou z těchto duší, že jsem Ho s velkým zanícením prosila, aby mě nikdy nenechal bez kříže (poněvadž se mi zdálo, že jsem kříž již nesla).
