Vlastní životopis (12)
Bl. Marie Terezie od Ježíše (1825 - 1889)
Pod tíhou kříže
(14) Rostla jsem a Pán ve Svém Nekonečném Milosrdenství nechával růst i tíhu mého kříže. Chci říci, že mi daroval další bolesti a utrpení. Věřím, že jsem byla šťastná, že jsem toto jho nesla už od dětství. Nová obtíž, jejíž bolest jsem hodně pociťovala, spočívala v tom, že několik měsíců po prvním Svatém Přijímání, nevím přesně, kolik měsíců to bylo a v jaké souvislosti to přišlo,1 jsem byla přepadena velkým strachem z toho, že jsem se ocitla v Nepřízni Boží. V myšlenkách se mi vynořovaly mnohé situace z mého uplynulého života,2 ve kterých se mi zdálo, že jsem chybovala, i když nevím jak. Přepadala mě hrozná stísněnost a nenacházela jsem klid. Nevěděla jsem, co bych měla dělat a jak bych se mohla dobrat nějaké jistoty. Když jsem byla sama a nikdo mě neviděl, plakala jsem. Naopak když jsem se nemohla vymanit a dát průchod svým úzkostlivým pocitům, trpěla jsem nepopsatelným vnitřním násilím. Nechápu, jak jsem byla schopná v tak raném věku snášet takové soužení. Tak plynul čas. Večer, když už se šlo spát a nikdo mě neviděl, plakala jsem a nepřestávala jsem plakat, dokud mě nepřemohly dřímoty a nakonec spánek.
Neměla jsem odvahu, abych o tom řekla svému zpovědníkovi, ale myslela jsem, že bych se mohla obrátit na svou dobrou paní. Bohužel jsem ji už nějaký čas neviděla, protože bylo léto, a neměla jsem příležitost se s ní vidět, jedině snad večer.
Šla jsem za ní pro tuto věc.3 Prostřednictvím sestry jsem jí dala vědět, že bych s ní ráda mluvila o samotě. Souhlasila s tím, a když jsme se setkaly, padla jsem jí k nohám..., pláčem jsem se dusila, že jsem dlouhou chvíli vůbec nebyla schopná popsat slovy svoje úzkosti. Ale ona mě povzbudila a pomohla mi vstát. Vysvětlila jsem jí, jak mě některé situace a okolnosti z minulosti děsí představou, že jsem upadla do Nepřízně Boží. Řekla jsem jí o své marnivosti, kterou jsem zažívala, když jsem bývala mimo domov, řekla jsem jí i o své netrpělivosti vzhledem k přítěži řečené rodiny vůči svým rodičům.4 Ta ubohá žena mě utěšovala (chci říci dobrá paní), byla velmi laskavá, omlouvala mě a měla se mnou soucit. Řekla mi, že neví, odkud přichází takový strach a úzkosti, a přesvědčovala mě, že mohu být klidná. Tolik mi toho řekla, aby mě utěšila, až jsem se uklidnila. Když jsem se osvobodila od těchto úzkostí, bylo mi jako bych se dostala ze skutečného pekla.
Přesto mi byla i nadále opatrně a ostražitě nablízku a starala se, abych se držela dál od jistých podnětů a způsobů, o nichž se říkalo, že jsou rozkošné. Snažila se zmírnit to, co na mém vzhledu přitahovalo a co obdivovalo moje okolí, a nedat žádný průchod trápením, která mě potkávala doma. A jestliže jsem se bála, že bych v něčem pochybila nebo že bych v něčem nevěděla, jak se mám zachovat, obracela jsem se na svou dobrou paní. Ona mě vedla a vyjasňovala mé pochybnosti, jež se často objevovaly. Týkaly se mé situace ve škole nebo v rodině. Velice přísně jsem totiž zpytovala svědomí ohledně všeho, protože jsem za žádnou cenu nechtěla zarmoutit Boha ani v té nejmenší věci.
Poznámky:
1 Zde Marie Scrilli napsala a potom přeškrtla: kdy.
2 Autorka připojila poznámku, kterou pak přeškrtla: situace před prvním Svatým Přijímáním
3 Autorka chce říci: z tohoto důvodu.
4 Čím víc si vzpomínám na určitá nepřesná slova, která jsem opakovala dvakrát, protože jsem je opakovaně slyšela od druhých... můj Ježíši, jaká bolest! Ó, jak jsem byla zlá! Ó, má nešťastná situace! Řekla jsem, jak je možné předpokládat, že se to stalo dosti dlouho před prvním Svatým Přijímáním: chci říci vyslovit naznačená slova (poznámka autorky).
