KARMEL - Hora Matky Boží

Bl. Marie Terezie od Ježíše (1825 - 1889)

(16) Ďábel mě zneklidňoval také myšlenkami na to, že vlastně sama nevím, čeho by bylo třeba, abych byla spasena. Mnohdy mě nechal naslouchat slovům, která mě naplňovala hrůzou a děsem. Neslyšela jsem je sice tělesnýma ušima, ale zdálo se mi, že je pociťuji v sobě, a strach z nich mi krutě drásal srdce, že jsem si nepřála nic jiného než to odevzdat Bohu, zmíněná slova byla urážkou vůči Němu. Navíc mi ukazoval, jak chtěl, abych byla známá, což jsem v žádném případě nechtěla. Bylo to spíše z přirozeného odporu, než že bych věřila, že je to špatné. Ó, jaké to bylo soužení pro mého malomyslného ducha! Byla jsem z toho skoro oněmělá, z toho, co mi bylo přikázáno, i z toho, co jsem věděla, že je mou povinností udělat. Vůle si to přála. Paměť mě zrazovala, takže jsem zanedbávala obvyklé věci. Učitelky mě napomínaly a hubovaly a stejně tak i matka. Vyznávala jsem se ze všeho. Zpovědník však znal příčinu těchto opomenutí, věděl, že pocházela z velkého soužení, které mě potkalo, protože to dovolil Pán. Jak jen mohl, snažil se mě povzbudit. Dodával mi jistoty, že se nejedná o žádný nedostatek a že každé další trápení mimo toto (chci říci strach z chybování) bylo útěchou a stávalo se lehčím.
Ó, můj Ženichu... Ježíši! Čím by byla tato Tvoje ubožačka, jestliže poté, co jsi ji vedl po této tak mimořádné cestě¹ už od dětství, by se nakonec vzdala a pro svou malost se ztratila. Ptám se: Co by se stalo? Ó, ať se to nikdy nestane! Ale ať spíše zemřeu, třeba nedospělá, budu Tebou přijata pro dobré touhy, nebudeš mít to Srdce, abys mě zapudil! Ó, můj Nejsladší Ženichu..., nepřestanu opakovat..., jsem Tvá, narodila jsem se pro Tebe, můj Pane, co si ode mě přeješ? Tolik potřebuji útěchu a pomoc. Stále častěji jsem se snažila vyhledávat svou dobrou paní. Když však šly moje učitelky za zábavou, žádala jsem je, abych mohla jít za nimi, ale trvalo to jen krátce, tato útěcha, protože jedna z učitelek (ta, které jsem byla skutečně svěřena) mi to neočekávaně zakázala a řekla mi k tomu, že jestli se mi víc líbí škola, kam chodí moje sestra, ať si mě její učitelka vezme. Řekla to velmi příkře, ale zároveň mi dala znát svou velkou nelibost nad tím, že mě víc přitahuje učitelka mé sestry než ona sama. Poznala jsem, že v tom byla určitá žárlivost, ale protože patřila mezi osoby, které jsem musela poslouchat, cítila jsem zároveň povinnost uspokojit ji. A proto jsem nešla za svou dobrou paní, pokud jsem za ní nebyla poslaná.
V meziobdobích jsem nechodila ani za svou učitelkou. Bylo mi už třináct let a zdálo se vhodnější, když jsem zůstala doma v ústraní. Využila jsem té situace k tomu, abych si udělala něco jako duchovní cvičení. Jelikož jsem při tom nezanedbávala domácí práce a rodinné záležitosti, moje matka mi to nezakazovala. Ba naopak jsem pro tyto věci měla více prostoru, protože tu nebyl nikdo, kdo by mi to zakazoval (jak jsem už naznačila). Také mé matce se zdálo, že ta škola se už pro mě nehodí. Myslím, že to říkala ze strachu, že bych se přátelila se spolužačkami, a říkala, abych pak nebyla špatně vychovaná, o to měla starost. Upozorňovala mě, abych nechodila za děvčaty, chtěla, abychom byly samy. A já děkuji Pánu za to, že jsem ji poslouchala, protože nyní vím, jak nevýhodné je mít kamarádky.

Poznámky:
¹ Říkám to vzhledem ke svému cítění a uvažování a kvůli duchovnímu utrpení i vnějším křížům a nebezpečím... říci mimořádná se mi zdá pravdivé, protože jsem neznala nikoho stejného a k tomu ještě v tak nízkém věku. (poznámka autorky)