KARMEL - Hora Matky Boží

Bl. Marie Terezie od Ježíše (1825 - 1889)

(18) Jednou jsem šla na karneval. Bylo tehdy ještě dost chladno a mně chybělo mnohé oblečení. Můj otec mi řekl, že jestli chci, aby mi koupil, co potřebuji, musím mu vyjít vstříc a jít do divadla. Mohu říci po pravdě, že jsem v této zábavě neviděla hřích ani příležitost ke hříchu (jak to teď hodnotím). Myslela jsem, že kdybych tam šla, byla by to příležitost k umrtvování, které však nebylo povinné. Chci říci, že jsem tam nechtěla jít, abych neupadla do hříchu. Po mnohém přesvědčování jsem to vzdala a šla. Kdybych si myslela, že je to hřích, neudělala bych to ani za cenu nouze. Protože co jsem považovala za špatně, to jsem se snažila nedělat, i kdyby mě to stálo ponížení a násilí. Souhlasila jsem a chodila jsem na tragédie, protože jsem je nepovažovala za zlé. Nechodila jsem však na večírky, protože jsem je viděla jako špatné kvůli důvěrnostem, ke kterým tam mezi muži a ženami nezbytně docházelo, a ty se mi velmi příčily. Tolik k tomu, co si vzpomínám, jak jsem to chápala.
Ve škole jsem musela často hovořit s muži, ke kterým jsem se chovala příjemně a nenuceně (což odpovídalo, jak se mi zdá, mému charakteru). Jesltiže však byli příliš familiérní a chtěli se vůči mně dopustit nějakých důvěrností, nedovolila jsem jim to.¹ Přichází mi na mysl nejmladší chlapec v rodině, synovec mé učitelky. Když jsem ho mnohokrát mrzutě odmítala, říkal mi, že jsem tak nudná a omrzelá a že asi chci jít do kláštera. Ujišťoval mě, že jestli půjdu do kláštera, on půjde do kláštera také. Vážně jsem mu opakovala, aby dal pokoj, a on mi vyšel vstříc a sliboval, že už se mě nebude dotýkat.
Zmínila jsem se už, že jsem byla ochotná chodit do divadla na tragédie, protože si to otec přál a také jsem k tomu byla přinucena tím, co jsem potřebovala, nebyly to věci povrchní, ale nezbytné (alespoň se mi takové zdály). Když jsem tam začala chodit, začalo se mi to líbit. Bavila mě hudba, kvůli které jsem se tam mnohokrát vracela. Od jiných jsem se dozvěděla, že matka s tím nebyla moc spokojená, avšak já jsem si myslela, že ji stejně sotva mohu nějak uspokojit. Tolik jsem se snažila, a nebylo to k ničemu, než že se mi ještě více odcizila. Teď jsem byla na rozcestí. Nemohla jsem uspokojit matku, aniž bych zklamala otce, chtěla jsem jedno a nechtěla jsem druhé. Tak jsem se smířila s tím, že moje matka bude nespokojená. Nevybavuji si, že bych v této věci žádala o radu, což bych jistě udělala, protože ještě žil nejdůstojnější pan probošt Graziosi. Když jsem za ním chodila, hovořila jsem s ním jen o tom, co jsem považovala za špatné. Myslím (ale nevzpomínám si), že jsem moc neuvažovala o tom, že bych mohla působit nespokojenost své matce, zatímco jít do divadla mě přinutil někdo důležitější než ona, myslím tím tatínka.² Moje dobrá paní o tom věděla, ale ani slovem se o tom nezmínila. Možná ji upozornila moje učitelka, která si přála, abych se vzchopila, a doufala, že takto znovu získám elán a sílu. Vždyť viděla, že jedno i druhé mi den ode dne mizí. Postupně jsem si uvědomila, jak moc mě měla ráda. Začala se bát o mé zdraví, hodně tím trpěla a měla se mnou soucit. Opravdu se mnou měla soucit, když viděla, jak se ke mně chovaly moje matka a teta.
Ale co! Toto všechno mi bylo k duchovní škodě. Ona totiž neznala žádnou jinou zábavu a odpočinek než světské kratochvíle. Zvala mě k nim a nabízela mi doprovod. Řekla jsem, že mě moje učitelka měla ráda, avšak v dobrém slova smyslu mě ráda neměla. Mohla bych říci, že jsem neměla nikoho, kdo by mě opravdu měl rád, protože jsem neměla nikoho, kdo by mi opravdu dobře poradil. A to, že jsem si dokázala stát rozhodně za svým, byla pouhá Milost. A jedině Ty, můj Bože, jsi byl tím, kdo mě opravdu miloval. Jedině v Tobě jsem mohla hledat a nacházet uklidnění a posilu.
Ale co... Nejsladší Bože! Věci tohoto světa jsou pro tento nadcházející věk líbivým památníkem, který, chci říci, byl postaven s nejlepším vkusem; kdybychom nevěděli, že to, co v sobě obsahuje, je hniloba a bláto, což je skutečná lidská podstata. Tak špinavé a hanebné je to, co obsahují světské kratochvíle. Řekla bych, že kdybychom dobře nevěděli, co v sobě obsahují, dalo by se předpokládat, že je v nich skrytý vzácný poklad. Kdo by nešel dost daleko, viděl by to jako věc, která je sama o sobě hezká. Tak to právě bylo se mnou - bavili mě, aniž by došli až k hanebnému a špatnému kořeni. Avšak třebaže jsem v tom nepoznávala jiné zlo, než že jsem v tom viděla příležitost k marnivosti a domýšlivosti, rozhodla jsem se, že tam už nebudu chodit.
V té době byla má sestra ve Florencii a zdržela se tam. Moje matka ji v létě jela navštívit. Otec věděl, kolik mě stálo to odloučení, a rovněž mě tam poslal, abychom se mohly vidět. Když jsem tam byla, podlehla jsem příležitostem a znovu mě přepadaly myšlenky na marnivost a domýšlivost. Pro svou ubohost jsem neopustila potěšení z potěšení. Vždy jsem však byla odhodlaná, že nechci zarmoutit svého Boha, a držela jsem svého ducha v neustálém boji. Tak to pokračovalo, když mi bylo mezi čtrnácti a patnácti. Abych neurážela Boha, neustále jsem se trápila a ne vždy jsem se snažila vyhnout se příležitosem. 
Ve městě jsem doprovázela všechna ostatní děvčata z rodiny a byla jsem dosti rozptýlená. Zdrželi jsme se tam dlouho, celé dny. Když jsem přijela domů, vrátila jsem se ke svým obvyklým věcem. Dávala jsem si na sebe pozor. Avšak měla jsem kolem sebe lidi, kteří se pokoušeli mě vtáhnout do světa, vychvalovali mě, točili se kolem mě a vyprávěli mi o výhodných nabídkách... Ó, můj Milovaný Ježíši! Kolik bylo těch, proti kterým jsem musela bojovat: proti světu, který se pokoušel mě svádět, proti Ďáblovi, který se snažil zveličovat a přehánět, proti sobě samé, když jsem slyšela věci kolem sebe... Chci říci, že má povaha nezůstávala k žádné věci lhostejná, a jestliže jsem se takovou stala, bylo to skrze násilí, které jsem považovala za svou povinnost, a skrze povinnost, která mi byla uložena. Kvůli strachu z marnivosti jsem se vyhýbala těm, o kterých jsem věděla, že mě obdivují a chválí jako Ďábel. Chci říci, jako by se tomu dalo utéci.
Nyní byl svět jeho součástí, zatímco po prvním Svatém Přijímání, jak jsem se už vyjádřila, mě sužoval jinými způsoby.

Poznámky:
¹ Kromě několika případů, ve kterých jsem se ocitla překvapená a nemohla jsem jim předejít (poznámka autorky).
² Autorka na tomto místě zcela výjimečně použila velmi důvěrný výraz: Babbo (tatínek). Jinde vždy používá Padre (otec) (poznámka překladatele)