Vlastní životopis (17)
Bl. Marie Terezie od Ježíše (1825 - 1889)
(19) V listopadu 1839, když mi bylo patnáct let, jsem hodně onemocněla. Když jsem se cítila trochu lépe, trávila jsem jeden večer s učitelkou a mou dobrou paní a při tom mě zachvátila silná křeč a bolest u srdce. Byla tak velká, že dobrá paní i učitelka se velice vystrašily. Měla jsem dost nepříjemností v rodině, kvůli neštěstí svých příbuzných. Nesoužila jsem se jen pro tato neštěstí, ale také když jsem viděla, jak tím vším trpí má matka. Moje učitelka si všimla všeho mého soužení. K tomu ještě viděla, jak špatně se mnou zachází má matka, a předpokládala, že nové zhoršení a nevolnost trvají pravděpodobně dlouho, a toto všechno ji vedlo k tomu, aby si ostře stěžovala na jednání mé matky. Nevím, zda kvůli tomu, že jsem o těchto stížnostech věděla, nebo kvůli tomu, že se s ní také pohádala, začala se mnou moje matka zacházet drsněji a s větším odstupem než dříve. První dny, kdy jsem vstala z lůžka, kde jsem musela ležet kvůli horečce, která mě zachvátila toho večera, kdy jsem pocítila slabost srdce, jsem se cítila tak slabá, že jsem nebyla schopna udělat krok bez opory. Volala jsem si o něco, co jsem potřebovala. Ona byla v tom okamžiku na jiném poschodí, ale odpověděla mi, že pokud něco chci, mám si to vzít a přinést sama. Přitom to, co jsem žádala, nebylo pro radost, ale byla to potřebná věc.
Jakmile jsem mohla chodit po pokoji, chtěli mě poslat pryč. Řekli mi, že má nemoc byla jen hypochondrie, a víc se o mě nestarali. Poslechla jsem a vydala jsem se směrem ke kostelu. Byl zrovna svátek. Dříve však, než jsem tam došla, omdlela jsem, a jedna teta, která mě doprovázela (ne však ta, kterou jsem už vícekrát vzpomínala), mě musela donést do nedalekého domu učitelky. Když mě mdloby přešly, přivedly mě zpět domů. Zdálo se to nemožné, ale bylo to tak: musela jsem si vyslechnout další výtky od mé matky. Mé učitelce přišlo takové zacházení barbarské. Stejně jako mnoha jiným to tak přišlo, když viděli, jak špatně se se mnou zachází. Učitelka se o mě zajímala čím dál více. Ve dnech, kdy mi přišla pomoci s tím, co jsem potřebovala, se matka neodvážila ji odmítnout, avšak v okamžiku, kdy odešla, mě kárala, jako bych byla vinna něčím, co si ona nepřála.
Když jsem nabrala dost sil, začala jsem znovu chodit do školy. Říkali mi, že zase vypadám zdravě, a na moji nemoc se už nemyslelo. Dál jsem nesla tíhu všeho, co mi přikazovali, a nutila jsem se do toho; věděla jsem, že to chce Bůh. Chci říci, že jsem si dělala násilí a přemáhala svou nemohoucnost tisíckrát za den. Mnohdy jsem byla tak slabá, že když mě nikdo neviděl, lehla jsem si a odpočívala právě tam, kde jsem zrovna byla.
