KARMEL - Hora Matky Boží

Bl. Marie Terezie od Ježíše (1825 - 1889)

(20) Když začalo období karnevalu v roce 1840, to mi bylo patnáct, znovu mě začali obtěžovat s tím, abych chodila do divadla. Moje učitelka zkoušela všechny možnosti, jak by mě přesvědčila. Když to nestačilo, vložil se do věci její švagr, pan Martini,¹ který mě s velkým nasazením vícekrát přesvědčoval a zval mě, že mě doprovodí do jejich lóže. Udělal vše, aby mě tam nalákal. Ze všech stran a ode všech přicházela pokušení, ale Pán mi dal sílu, abych je překonala. Mnohé z nich by ani nebylo vhodné zmiňovat.
V této oblasti jsem se však cítila dost silná a vždy zásadová. I když jsem byla postavena do nějaké situace,² uměla jsem najít cestu, jak se z toho vyvléci. Jednou večer mě (moje učitelka) vzala do nějakého domu na dětské shromáždění. Sestoupila jsem tedy do přijímacího salónu, kde chystali (nevím, jestli v té chvíli, nebo již byl předem připraven) slavnostní bál. Také já jsem byla pozvaná (chci říci k tanci). Nevěděla jsem, jak se odtamtud vytratit (chci říci z toho sálu), ale udělala jsem to tak, abych k tomu dostala dovolení, a jakmile jsem ho dostala, hned jsem se vrátila domů.
Čemu jsem však neměla sílu čelit, bylo špatné zacházení, kterého se mi dostávalo doma v rodině. Právě kvůli své fyzické slabosti jsem nevěděla, jak bych to mohla vydržet. Říkala jsem Pánu Ježíši: Z tolika násilí onemocním. Nebude to však nic v porovnání s tím, jestli mě to přivede k smrti. Bude to však pro mě sladký konec: můj... Bože! Najdou mě... srdce puklé bolestí. Jelikož jsem nevěděla, jak dál, zemřela bych, protože nebudou znát způsob³ mé smrti, nebudou zkoumat příčinu... Tolika výlevům jsem dávala průchod na kolenou před svým Pánem, protože jsem je nepovažovala za špatné... Vzlykala jsem, plakala a dychtila po okamžiku..., který jsem popsala výše. Už ne netrpělivě, ale mírně, jako útočiště před hroznou malomyslností a sklíčeností, se nyní zdálo, že to všechno teď bude vidět i na mé tváři, jak mi to připomínalo několik známých osob, protože kdokoli mě aspoň na několik okamžiků viděl, obdivoval ve mně nadmíru ztrápené stvoření, a zdá se, že mnozí se tomu divili a kladli otázky.⁴ Můj otec si, myslím, dobře všímal všeho toho špatného zacházení se mnou a mého utrpení. Byl však mužem míru, a tak neříkal nic, aby věci ještě více nepokazil. Myslím, že kvůli tomu hodně trpěl, a když mu to okolnosti dovolovaly, dával mi najevo, že mě má velice rád. Moje láska k němu nebyla o nic menší. A co se týká rodiny, víc mě bolely jeho těžkosti než moje.

Poznámky:
¹ Francesco Martini (1788 - 1868), bohatý vlastník půdy, byl vícekrát nejvyšším hodnostářem města Montevarchi, vrchním inspektorem základních škol, o které se velmi staral (1825 - 1855) a prezidentem Akademie Valdarnese del Poggio. Velmi mu leželo na srdci vzdělávání mládeže. Byl přesvědčen, že vzdělání je pevným základem prosperity lidu. Ležela mu na srdci také výchova děvčat, protože až se dívky stanou matkami, jejich důležitá role bude spočívat ve výchově dětí.
² vystavena příležitosti
³ důvod
⁴ vyptávali se na to