KARMEL - Hora Matky Boží

Bl. Marie Terezie od Ježíše (1825 - 1889)

(21) Byla jsem živé povahy, a tak mě stálo hodně sil, abych si nepřipomínala jednotlivá trápení. Mnohdy¹ jsem se dusila, když jsem násilím potlačovala pláč. Když jsem mohla, aniž bych² někoho urazila, šla jsem do pokoje, klekla jsem si a prosila o Pomoc Toho, který mi vždy pomohl. Mnohdy mi tato útěcha nebyla dovolena. Když si mého trápení všimla dcera mé tety, přišla a silně bušila na mé dveře, až mě přinutila, abych jí otevřela. Hned nato vešla, začala se bavit a dělala mi mnoho schválností. Tak jsem neměla žádné jiné útočiště než kostel. Snažila jsem se chodit před Svatostánek ráno, než jsem šla do školy, a večer, když jsem nikomu nechyběla (v čase, který by jinak patřil zábavě a odpočinku). Mnohdy jsem se ztratila (jako jsem to dříve říkala o čase, který jsem trávila ve škole) před učitelkou a před jinými. Utíkala jsem se před Obraz mé Drahé Matky Marie Nejsvětější. Byl v jednom pokoji, který nebyl moc navštěvovaný. Jednoho dne jsem tam pocítila vnuknutí, abych změnila pohled na svoje hořkosti a dívala se na ně s radostí tak, že je budu snášet s láskou k Té, kterou jsem obdivovala a milovala jako svou Drahou Matku. Už tato naděje osušila moje slzy. A jak mě tato úvaha inspirovala k lásce, láska proměnila utrpení ve sladkost, chci říci, že utrpení pro mě začalo být sladké.
Svatý týden jsem strávila v posteli s velkým bušením a bolestmi srdce. Vůbec jsem neměla sílu stát na vlastních nohou. Lékař soudil, že mi pomůže pustit žilou. Na chvilku se mi ulevilo, ale jinak jsem necítila, že by mi to pomohlo. Strávila jsem ty dny v rozjímání o Bolestech, které trpěl můj Drahý Ježíš.
První neděli po Velikonocích jsem šla s velkou námahou do kostela, abych šla k Svatému Přijímání. Bylo to naposled předtím, než jsem onemocněla. Nabídla jsem se Ježíšovi při svém rozjímání o Jeho Utrpení, že jsem ochotná trpět na svých údech jakoukoli bolest a mučednictví. Viděla jsem, jak přínosné je pro nás rozjímání o Jeho Utrpení.
Pak mě poslali³ ven, jak to chtěl lékař, abych byla na čerstvém vzduchu, ale neudělala jsem krok bez pomoci druhých. Utrpení, které jsem přitom zakoušela, a úsilí, se kterým jsem se vlekla, způsobily, že když jsem se vrátila domů, zdálo se mi, jako by se ve mně bolestí stravovaly kosti, a cítila jsem velký neklid, takže jsem se musela posadit na židli ještě dříve, než jsem se dostala do svého pokoje. Neprošla jsem, aniž by se zdálo, že to všechno je jen strojené a dělám to jen naoko. To ještě víc popuzovalo mou matku, která mi vynadala a měla pro mě slova, která bodala až do srdce. Křičela na mě, že mě pošle do školy po dobrém nebo po zlém, a až budu muset pracovat, nebudu mít čas na takové předvádění se. Můj otec, se vší láskou, kterou ke mně měl, nechal věci jít svou cestou. Mnoha skutečností si nebyl vědom (a já jsem mu je nešla říci). Bůh to tak dovolil, protože takový způsob jednání se tak protivil přirozenému řádu věcí, že to tak nemohlo probíhat, jedině mimořádnou cestou.

Poznámky:
¹ Napsáno autorkou a pak přeškrtnuto: také v přítomnosti těch, kdo mě trápili.
² Napsáno a pak přeškrtnuto: je.
³ Napsáno a potom přeškrtnuto: chtěli poslat.