Vlastní životopis (20)
Bl. Marie Terezie od Ježíše (1825 - 1889)
(22) Myslím, že to bylo dne 3. května (různé okolnosti mě vedou k tomu, že si pamatuji toto datum), kdy jsem dostala velmi silný záchvat, křičela jsem, aniž bych chtěla, tak silně, že to bylo slyšet až na ulici, i když jsem byla v domě až ve druhém poschodí. Trvalo to víc než hodinu a opakovaně jsem vyrážela výkřiky. Běželi pro doktora. Doma byl velký rozruch a znepokojení. Kvůli mému křiku se to dověděli také lidé z okolí. A všimli si toho i někteří z mých přátel. Moje učitelka šla náhodou kolem na procházku a slyšela ten rozruch v našem domě.
Všichni se báli o můj život. Lékař říkal, že za celý svůj život neviděl takový záchvat. Shledal, že mám popálené všechny končetiny. Když mě nedokázali probrat a obnovit krevní oběh, myslím, že mě zahřívali horkými cihlami a obklady.
V tom měsíci jsem měla šestnácté narozeniny. Od záchvatu, který se odehrál třetího dne téhož měsíce, chci říci května, jsem zůstala připoutaná na lůžko asi sedmnáct měsíců a téměř jsem se nemohla hýbat.
Skoro každý večer jsem byla vystavena obvyklým nadávkám. Lékař zkoušel všechny možné prostředky, které byly spíše na obtíž, než aby pomohly. (Jedna z procedur měla spočívat v tom, že doktor chtěl připravit lázeň, položit mě do ní za své přítomnosti a dozoru, kterého bylo třeba, protože se obával blouznění. Tento plán působil velké soužení mé duši. Nemohla jsem se s tím smířit, jedině s velkým násilím.) Viděl, že všechny jeho pokusy byly marné, a nakonec řekl, že už neví, jak by mi mohl pomoci. Můj otec se rozhodl, že zavolá další lékaře z okolí ke konzultaci. Mnoho lidí s úzkostí očekávalo, jakou diagnózu mi lékaři stanová.1 Tito lidé mi vyjadřovali upřímný soucit, asi proto, že mě znali dříve, než jsem onemocněla. Moje osoba (jak se říkalo a také jak mi říkala moje učitelka) byla předmětem jejich hovorů a mluvili o mně s velkým zájmem.2 Zdálo se mi, že víc než moje rodina se o mě zajímali cizí lidé, a když se se mnou potkali, dávali mi najevo svůj soucit. Neříkám to, protože bych si to zasloužila, prostě to tak bylo. Snad to bylo kvůli mé schopnosti soucítit, protože kdo má srdce, přirozeně je milován (mně se to tak zdá). Nevěřím, že by ve mně byla falešná skromnost, když to říkám, a také že by mi chyběla upřímnost, kterou tolik miluji. Hnusil by se mi opačný hřích jako nejošklivější věc jak z hlediska znalosti, tak i kvůli vrozenému citu. Chci říci, že takový protiklad vnímám velice živě. Člověk, který nemiluje pravdu a není upřímný, pro mě neznamená nic, i kdyby měl mnoho jiných ctností. Rovněž si nemyslím, že bych já sama něco znamenala, protože takový přístup je pro mě přirozený a nespočívá v tom, že bych ho milovala. Občas mohu chybovat tím, že si dělám starosti s tím, že mi druzí nevěří, a já se tím trápím: Ó, má hrozná ubohost! A kdy se, můj Bože, toho všeho zbavím? Vidím, že pořád mi ještě zbývá snažit se dál. Nikdy mi nepřestaneš nabízet možnosti také prostřednictvím těch, od nichž o to nijak nestojím, ale přijímám to, jestliže Ty, Bože, to tak chceš. Proto je třeba se na to připravit, abych nepromarnila žádnou příležitost.
Podle výroku lékařů jsem přišla o zdraví. Pro všechny to byla smutná zpráva. Lékaři, kteří mě neznali, se dotazovali, zda jsem měla nepříjemnosti a duševní trápení, a říkali, že nemoci, jako byla ta moje, pocházejí ze zmiňovaných těžkostí. Nevím, jaká byla odpověď. Vím dobře, že předpokládali věci, o kterých se mi nikdy ani nezdálo.
Poznámky:
1 Napsáno a potom přeškrtnuto: Jednalo se o samé odborníky.
2 Napsáno a potom přeškrtnuto: zdá se, že všeobecně se zajímali mnozí.
