Vlastní životopis (21)
Bl. Marie Terezie od Ježíše (1825 - 1889)
(23) Vážnost mého onemocnění dosáhla takového stupně, že mě z postele mohlo přemístit jen šest osob. Na prostěradle mě přenesli na jiné místo za přítomnosti lékařů, protože se obávali vedlejších účinků, které v té situaci byly velice pravděpodobné. (Z postele mě museli přenést také kvůli velkému pocení.) Nesnášela jsem hluk. Jakýkoli i malý hluk mě rozrušil a působil mi bolest u srdce a záchvat. Ještě i v prvním poschodí (zatímco já jsem byla ve druhém) museli zametat zvlášť tiše rýžovými metlami. Ti, kteří byli u mého pokoje, na mě mysleli a do pokojů, z nichž bylo ke mně slyšet, pověsili tabulky s nápisem ticho. Také na cestě před naším domem dávali pozor, aby se tam nezastavovaly děti a nedělaly tam hluk. Návštěvy do mého pokoje vstupovaly naboso a posadily se na podušky, aby židlemi nepůsobily hluk. Nesnášela jsem světlo, a proto byl pokoj zatemněný a bylo tam jen malé zastíněné světlo. Nesnášela jsem žádné pachy, protože i ty mi působily záchvat. Abych se z něj probrala, drželi mi u nosu čpavek, ale nic mi nepomáhalo. Nemohla jsem vzít do úst nic než jen něco tekutého, a jen ve velmi malém množství. Nakonec mi snížili stravu na pár kousků ledu. Měla jsem totiž neustále křeč v krku a nic jsem nedokázala polknout. Sotva jsem dokázala říci pár slov. Zůstala jsem ležet naznak bez sebemenšího pohybu. Ruka ze strany k srdci, to je levá, byla celá skrčená a znetvořená. Svalstvo skoro zmizelo (jak se dá předpokládat), protože jsem přestala jíst. Říkají, že jsem ale neztratila svou fyziognomii, nanejvýš na mně byly znát mdloby. Ale jinak jsem se nezměnila, ani jsem nevypadala vyhuble. Nepůsobila jsem nepěkně ani děsivě.
