KARMEL - Hora Matky Boží

Bl. Marie Terezie od Ježíše (1825 - 1889)

(24/1) Koncem měsíce července mi byla udělena svátost nemocných. Oznámila mi to má dobrá paní, protože ani má rodina, ani má učitelka neměly odvahu mi to sdělit. Uvědomovala jsem si, že má rodina byla ve velkém zoufalství. Můj otec se často zdržoval mimo dům. Moje sestra¹ slyšela, že si říkali (když si to říkali, domnívali se, že to neslyším), že jsem spadla na zem, když jsem nečekaně omdlela. Moje matka křičela a vyčítala si, co se stalo. Jedna teta (nebydlela s námi), která mě měla hodně ráda, plakala a říkala: Měla Milost zemřít tak náhle, měla tu Milost! (Když jsem to slyšela, jak málo mi záleželo na tom, že zemřu.) Byla to teta, která se o mě starala od začátku, kdy jsem onemocněla. Moje učitelka si rovněž nedopřála klidu a byla u mě celé dny a ošetřovala mě. Padaly na mě mrákoty a mdloby, které budily zdání a představy, že jsem mrtvá. 
Oznámení o Přijímání, chci říci, že mám jít k Přijímání, mě dojalo až k slzám. Nevím však, odkud přišlo takové pohnutí. Vzpomněla jsem si na svého ubohého otce a rozhodla jsem se, že mu o tom nedám vědět, jestli to bude možné. Myslela jsem, že bude neutišitelný, a také to tak bylo. Co se týká mě, myšlenka na smrt mě netrápila. Naopak mě trápila myšlenka, že bych se znovu uzdravila a měla žít. Směřovala jsem ze života ke smrti.. Vzpomínám si, že jsem se radovala, když jsem na to myslela. Možná to bylo proto, že jsem si celou situaci dobře neuvědomovala, anebo to byla Milost, kterou mi udělil Pán.
Poté, co jsem přijala Přijímání, jsem už nevnímala místnost, v níž jsem se nacházela. Viděla jsem množství andělů. Bylo jich tolik, že jsem nemohla pochopit, jak by se mohli vejít do místnosti. Byli nádherní. Vystupovali a sestupovali po dlouhém schodišti,² jehož konce jsem nedokázala dohlédnout. V rukou drželi půvabné věnce, které se proplétaly a spojovaly mezi sebou. Toto úchvatné vidění jsem popisovala slovy, kterým ti, kdo mě ošetřovali, sotva rozuměli. 
Po dvou dnech jsem přestala mluvit a polykat úplně. Nevydávala jsem žádnou jinou známku života, než že jsem dýchala, a také když mi někdo podal ruku, mohla jsem ji stisknout na znamení radosti nebo když jsem o něco chtěla požádat. Ani moje sestra, ani rodiče už za mnou nechodili. V tomto stavu jsem byla tři týdny. Jak jsem již řekla, nebylo nijak znát, že žiji, kromě toho, že jsem dýchala. Neztratila jsem však schopnost cítit fyzickou bolest ani jasné vědomí věcí, vše bylo ve mně, jako kdybych byla zdravá.

Poznámky:
¹ Sestra se vrátila z Florencie hned, jak jsem onemocněla (pozn. autorky).
² Schodiště znamená v alegorickém smyslu spojení země s Nebem.