Vlastní životopis (27)
Bl. Marie Terezie od Ježíše (1825 - 1889)
(26) Čas od času mi ze zbožnosti přinesli Svaté Přijímání. Nestarala (1) jsem se o uzdravení a ani mě neobtěžovalo, že se nemoc táhla tak dlouho. Věřila jsem, že to chce Bůh, a pro Něj jsem trpěla. Toto vědomí mi stačilo a činilo mou nemoc sladkou. Vzpomínám si, že jednou, když mi kněz přinesl Přijímání, se mě ptali, zda mě neobtěžuje a nenudí, že jsem stále nemocná a trpím. Abych nemusela říci, jak jsem si užívala své spočinutí a odevzdání do Vůle Boží, ačkoli to pro mě znamenalo trpět, mlčela jsem, neřekla jsem ani slovo a odpověděla jenom úsměvem. Nevím, co si o mé odpovědi myslel ten, kdo mi položil tuto otázku.
Moje matka si přála mé uzdravení, a to, že já jsem si to vůbec nepřála, pro ni bylo břemenem. Říkala mi, abych prosila za své uzdravení, a totéž mi říkala moje sestra. Byla jsem tak neschopná o něco prosit. Své sestře jsem odpovídala, že na to ještě není čas, a až bude Bůh chtít, dá mi Vnuknutí, abych Ho prosila. Že mě může uzdravit, to jsem věděla a pevně tomu věřila. Nic víc jsem nechtěla. Matka jednou zařídila, aby mi důstojný pán P. Dotti (2) přinesl Zázračný Obrázek Dítěte Ježíše. Mrzelo ho, když jsem řekla (tázaná zmíněným knězem), že jsem připravena stejně tak zůstat na lůžku po zbytek svého života jako se uzdravit a že netoužím po ničem jiném, než co chce můj Bůh.
Byla to Milost, že jsem si dokázala udržet takový postoj. Neměla jsem nikoho, kdo by mi pomohl, protože zpovědník za mnou přišel jenom kvůli zpovědi a kaplan mi pouze nosil Přijímání. P. probošt přišel pouze při zmíněné příležitosti. Nikdo z nich nebyl tak blízký, aby mohl přijít do rodiny. Chodíval k nám jistý kněz, náš příbuzný. (3) S ním jsem však nemluvila o duchovních věcech, on se nejvíce bavil s mou sestrou o běžných věcech. Sestra studovala francouzštinu a její učitel, který byl světskou osobou, jí dával překládat romantická díla. Během svého studia mi je čítávala. Snad aby mě povzbudila. To, že jsem si nestěžovala na své utrpení a dlouhé trvání mé nemoci, ji přivedlo k tomu, že si na můj stav zvykla natolik, že už si ani neuvědomovala mé utrpení, že se nemůžu hýbat, (4) a snažila se mě naopak rozptýlit. Nevím už, jak jsem si zvykla je poslouchat (chci říci výše zmíněná romantická díla). Dříve, než jsem onemocněla, stačilo, abych uviděla na knize nadpis román, vůbec jsem se jí už nedotkla, protože jsem si myslela (nevím, kde jsem to vzala), že jde o špatné knihy. Ve skutečnosti vím, že jsou takové. Na základě jistých zkušeností jsem nabyla dojmu, že nejsou dobré (a poté už jsem je nikdy nečetla ani neposlouchala). Proto jsem je odsoudila, aniž bych věděla, o jaké zlo jde, a nevěděla jsem, jestli byly špatné, ani jsem nevěděla, proč jsem dospěla k tomu, že jsem je odmítala. Na začátku léta se mé zdraví znovu začalo zhoršovat a během krátkého času jsem se dostala do stejného stavu jako v předchozím roce. Během zimy mi pak bylo lépe, jak už jsem se zmínila.
Poznámky:
(1) Nezajímalo mě to.
(2) P. Prospero Dotti (1781 - 1849) nastoupil jako farář v kapitulním kostele svatého Vavřince po P. Graziosim.
(3) Kanovník GIovanni Regini, syn Giuseppa a Mirri Luisy, která byla tetou Irenea.
(4) A tedy život oběti mě vzdálil ode vší světské zábavy a rozptýlení (pozn. autorky).
