Vlastní životopis (28)
Bl. Marie Terezie od Ježíše (1825 - 1889)
(27) V srpnu jela jedna má sestřenice do Florencie. V kostele piaristů byla velká slavnost, při níž vystavovali k uctívání ostatky některých svatých mučedníků. Sestřenice si tam všimla ostatků jednoho z nich, který se jmenoval Florenzo (1), podle tradice zemřel jen o trochu mladší než já a jí se zdálo, že se svou postavou podobá mně. Velmi ji to dojalo a přinesla mi od něho požehnání. Protože ji nenapadlo nic jiného, tak mi přinesla jeho obrázek. Dala mi ho na polštář (protože jsem nebyla schopná si ho vzít). Pocítila jsem přitom vnuknutí, abych se modlila o Milost uzdravení s důvěrou, že Ji dostanu. Byla jsem přesvědčená, že tento mladý mučedník jistě musí pomáhat hlavně mladým. (V květnu jsem dovršila 17 let věku a psal se rok 1841.)
Byl svátek svatého Vavřince a blížila se Slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Považovala jsem Ji za svou Matku a ctila jsem Ji jako Nanebevzatou. Několik dní předtím, než jsem dostala zmiňovaný obrázek, jsem cítila velkou touhu k Jejímu následování. Ale pak se mi zdálo, že mi vše pomáhá, vybízí mě, abych prosila o Milost. Žádala jsem o tuto Milost s podmínkou, že Ji nechci, pokud by mi měla sloužit k duchovní škodě.
Uběhly tři dny, kdy jsem se nacházela v takovém rozpoložení a neustále jsem cítila, jak se ve mně utvrzuje důvěra, že na Den Nanebevzetí budu uzdravena. Zamýšlela jsem položit si tento obrázek v předvečer svátku na srdce a věřila jsem, že takto dostanu Milost. Trochu jsem však pochybovala, jak to asi udělám, jelikož jsem věděla, že na hrudi nesnesu ani ten nejmenší tlak. Nesnášela jsem totiž ani prostěradlo. Od pasu nahoru jsem nebyla přikrytá, měla jsem na sobě pouze jednoduché oblečení, noční košili, kterou jsem měla zapnutou až ke krku, tak jsem byla obvykle oblečena v posteli. Uvědomovala jsem si tento strach a brala jsem ho jako nezbytné pokušení, protože jstliže mi Bůh chtěl udělit Svoji Milost, nemohlo to být jinak než skrze akt oddané zbožnosti, který by prověřoval mou víru, jinak by mi to bylo ke škodě. Když to tak chtěl Bůh, a On mě k tomu vedl, nebála jsem se toho. Ze strachu, že by mi chyběla důvěra, jsem vzala obrázek a s velkou důvěrou jsem si ho položila na srdce a pevně jsem ho tam tiskla. Bylo šest hodin ráno a k modlitbě zvonil zvon na kostele ze zrušeného kláštera, kde máme nyní dům. Bylo požehnání. Nevím, jestli se toho roku také slavila vigilie. Z pozdější doby si pamatuji, že se slavil jen Den Nanebevzetí. Možná že zvon zvonil na Mši, ale já jsem si myslela, že zvoní k požehnání, a tak jsem se tam v myšlenkách přenesla. Moje sestra a moje matka mě na to upozornily (2), protože v tu hodinu odpočívaly blízko mě.
Poznámky:
(1) Florenzo Lucceio, Říman a syn Sesta Lucceta Rufina. Žil mezi rokem 359, kdy se začali mučedníci pohřbívat na hřbitově Ciriaca, kde byl nalezen jeho hrob, a rokem 312, kdy skončilo pronásledování. Zemřel jako mučedník ve čtrnácti letech a jeho kosti jsou uloženy ve Florencii v kostele San Giovannino. Marie Scrilli a později její příbuzní pečlivě střežili tento obrázek. Od roku 1989 se obrázek nachází v hlavním domě kongregace.
(2) Třebaže jsem byla ve stejném stavu jako v minulém roce, dodávaly si odvahu a pečovaly o mě. Prodlužované utrpení (když člověk trpí pro druhé) ztrácí na síle a také velmi pomáhá návyk (poznámka autorky).
