Vlastní životopis (4)
Bl. Marie Terezie od Ježíše (1825 - 1889)
(5) V žádném případě jsem nedokázala být lhostejná a často jsem kvůli tomu trpěla. Z ničeho nic jsem se dojala. Ke svým rodičům (1) a k sestře jsem cítila hlubokou náklonnost. Všechno mě tížilo kvůli nim, jak jsem si myslela. Napadají mě jisté věci, o kterých si nejsem jistá, zda je tu mám zaznamenat, anebo to bude spíše ztráta času. Raději tedy o nich pomlčím. Nevím, jestli jsem to neudělala kvůli nim. Nejde však o věc, o které bych si myslela, že je špatná. Vzpomínám si, že jednou po mně sestra chtěla, abych zalhala, ale to zkrátka nebylo možné. Tento zlozvyk jsem si zvlášť ošklivila, vždyť mě tak napomínaly všechny mé učitelky, které jsem měla, a také matka. Stávalo se mi, že služky sestry mé učitelky, která mě učila, když už jsem byla větší, mi často radily, abych neříkala ve všem pravdu. Protože ona (2) měla svůj charakter, ve všem nacházela příležitost k umrtvování, ale raději bych se podrobila jakémukoli pokoření, než abych lhala.
Když mi bylo šest let poslechla jsem sestru a dělala jsem, co mi přikázala, upadla jsem při tom a zlomila si ruku. Všichni v domě plakali, zatímco chirurg a další podnikli bolestivou operaci, aby mi dali ruku do pořádku. Já jsem při tom neuronila ani slzu, vůbec jsem nenaříkala. Říkali mi, že se tomu divili. A když si pro mě přišla má matka, řekla jsem jí, jako by se nic nestalo, že jsem si zlomila ruku. Jindy jsem se uhodila o železný rám matčiny postele a hodně jsem si ublížila, poranila jsem si oko a ztratila jsem spoustu krve. Služka mé matky mě vzala do náručí a myslím, že mě s pláčem (3) přinesla mým rodičům. Můj otec mě vzal, a když přijel chirurg, kterého zavolali, aby mi ošetřil mé bolestivé zranění, s chvěním mě při zákroku držel. Tuto operaci jsem přestála jako tu předchozí. Nevím, jak se to stalo, protože při jiných příležitostech mě každá maličkost vystrašila a rozplakala. V té souvislosti mi přicházejí na mysl různé věci. Vzpomínám si, že když jsem viděla někoho trpět, působilo mi to velkou bolest. A stejně tak když jsem jen slyšela vyprávět o nějakém neštěstí. Kdykoli jsem viděla nějakou bolestivou léčbu (4), plakala jsem při tom. Nevím, zda neříkám něco špatného. V případě, že ano, prosím toho, kdo bude jako první číst tyto řádky, aby je vymazal (myslím tím, aby vymazal mé úvahy). To, co jsem chtěla říci, je, že se mi zdá, že mé schopnosti jak fyzické, tak psychické směřovaly jedním směrem, anebo, lépe řečeno, směřovaly k mému většímu trápení, stejně jako okolnosti, které mě provázely životem. Znovu podotýkám, pokud je toto mé psaní nějak chybné, ať je vymazáno nebo opraveno. Já sama v tom nedokážu než obdivovat svého Boha a děkovat Jeho Dobrotě, že mi dal na tuto cestu prostředky, které jsem mohla využívat, a běda mi, kdybych je nedokázala využít.
Poznámky:
(1) Scrilli Ireneo, krejčí, asi 27 let, jeho rodiče byli Antonio a Elisabetta Mirri, se oženil 18. července 1822, nevěsta Checcucci Serafina, modistka, asi 22 let, její rodiče byli Gaetano a Rovini M. Felice. Svědkové: Antonio Romanacci a Excelence velevážený pan Filippo del Nobolo (farní archiv u svatého Vavřince v Montevarchi, matrika sňatků).
(2) Chci říci sestra mé učitelky (poznámka autorky).
(3) Nepříjemnosti (poznámka autorky).
(4) Přeškrtnuto: že někdo podstoupil (poznámka autorky).
