Vlastní životopis (5)
Bl. Marie Terezie od Ježíše (1825 - 1889)
(6) Nevzpomínám si, zda už mi bylo sedm, když mi moje matka změnila učitelku. Svěřila mě dvěma učitelkám, které pocházely z jiných poměrů (soudím tak podle toho, jak s nimi bylo zacházeno) a v té době byly nucené vyučovat kvůli vlastní obživě.1 Mladší z nich, chci říci, měla povolání k řeholnímu životu. Nevím, co všechno jsem se o tom napřemýšlela. Dobře vím, že jsem obdivovala její dobrotu a měla jsem ji hodně ráda. Také ona si mě zvlášť oblíbila.2 Brala mě s sebou do kostela. Líbilo se mi vše, co souviselo s kostelem a pobožnostmi. Tato učitelka to věděla a jednou, když mě chtěla napomenout pro nějaký můj nedostatek, mi pohrozila, že mě nevezme s sebou do kostela. Kvůli tomuto napomenutí jsem ji vroucně prosila, aby mi prominula, a ona mi to prominula. Vždycky jsem se velice ráda modlila Růženec a Křížovou Cestu. Při těchto pobožnostech mě naše učitelka nechávala vést ostatní děti. Všechno, co mě tato dobrá učitelka učila, mi zůstalo vtisknuto do srdce. Nikdy jsem nezapomněla žádnou střelnou modlitbu. A ještě dnes si vzpomínám, s jak velkou vroucností jsem se modlila tyto modlitby. Říkala mi, že mě opouští v plamenech lásky a na důkaz mi zanechává své srdce. S dojetím a oddaností jsem jí odpovídala, ale nevím, nakolik jsem jí rozuměla. Vím však dobře, že jsem chtěla dát své srdce Ježíši.
Dokud jsem byla s touto učitelkou, byla jsem velice spokojená a dobře si vzpomínám, že také ona byla ráda se mnou a ráda mě učila. Nebyla jsem však uchráněna před vším, před zábavou, světskými hloupostmi, škodlivými laskavostmi, o kterých jsem se zmiňovala dříve. Ne vždy jsem byla na očích své dobré učitelce. Po několika měsících3 jsem o ni přišla. Odstěhovala se z našeho kraje. Byla totiž z Florencie. Vzpomínám si, že mě toto rozloučení hodně bolelo.
Opět mě svěřili učitelce, od které jsem odešla.4 Tato učitelka byla šťastná, že mě má zase ve své péči. Měla mě tak ráda, že mě nechávala samu sobě. Nijak mě nevedla a nebrzdila, a to bylo hodně škodlivé pro můj až příliš živý charakter. Asi se mi zalíbilo poznání, když mi neustále říkali, že mě zkazil můj přílišný důraz na čistotu a půvab,5 ke kterému jsem měla sklon od nejútlejšího věku, od dvou let. Tak mi to vícekrát vyprávěla má matka, protože byla jednou z těch, kdo se mnou měly těžkosti. Řekla bych, že mě zkazily věci jako nabírané límce a dětská marnivost. Prožívala jsem jisté uspokojení z toho, když jsem byla obdivovaná a chválená a také když se mi od druhých přirozeně dostávalo citů a něžnosti.
Poznámky:
1 Tyto dvě sestry učitelky se jmenovaly Giuseppa Corsi, které bylo 19 let, a její sestra Luisa Corsi, které bylo 17 (v roce 1832). Jejich rodiče se jmenovali Angiolo Corsi a Agata Fei.
2 Autorka tu napsala a potom přeškrtla: Stávalo se mi často, že kdo se ke mně přiblížil, zamiloval si mě.
3 Autorka napsala a potom přeškrtla: Po krátkém čase (nevzpomenu si, kolik měsíců to bylo).
4 Dobře si vzpomínám, že tuto učitelku jsem nikdy neměla ráda. Zdálo se mi, že není dobrá. Když jsem pozorovala její malou zbožnost, popuzovalo mě to., a protože jsem nedokázala být zlá, toužila jsem po trestu. Tyto věci však nepatřily k mému charakteru. Byla jsem totiž přecitlivělá, zvlášť na nedostatky druhých, a schopná se příliš citově upnout. Byla to vždy Boží Milost, že jsem nikdy neupadla do špatných vztahů. A tyto příležitosti pokračovaly i v dospělém věku ve škole i v rodinných vztazích (pozn. autorky).
5 Pečlivou a elegantní čistotnost.
