Biografie (14)
Bl. Titus Brandsma (1881 - 1942)
Ekumenická gesta
Otec Titus Brandsma je člověk s otevřeným duchem. Má rád neohraničené obzory. Popuzují ho přehrady, ploty, kterými se lidské bytosti obklopují, aby se chránily před svými strachy. Jako křesťan nechápe rozdělení mezi osobami, které mají společnou víru: Krista, duši světa, bratra všech. Především trpí bariérami, které jsou v jeho rodném zemi, ve Frísku, mezi protestanty a katolíky. Už jako dítě tím trpěl.
Proto se usilovně snaží překonat nepochopení a přehrady. Jak? Tím, že pracuje na společné půdě, která může zajímat jak protestanty, tak katolíky. Pracuje na znovuzískání fríských náboženských tradic, které jsou starší než protestantská reforamce: vrátit se ke kořenům náboženství, kultury a místních zvyků. Po překonání vzájemného nepochopení je zapotřebí určit si společný cíl.
Na nejzazším severu Fríska, o který rozbíjí hlučné moře své ledové vlny, je městečko zvané Dokkum. Tam zemřel roku 754 svatý Bonifác, hlasatel Evangelia v severní Evropě. Světec, který je u počátku sociálního a náboženského života Fríska. Světec, uznávaný jak protestanty, tak katolíky.
Titus usiluje za podpory skupiny přátel získat v Dokkumu pozemek, kde prý byl podle podání umučen svatý Bonifác, a chce tam zřídit místo modlitby.
Tato jeho iniciatvia vzbudí rozpaky holandských politiků. Domnívají se, že je to separatistické gesto, zaměřené na podnícení a vyburcování „izolovaných“ Frísů, aby usilovali o nezávislost na ostatní části země. Ale on neklesá na mysli. Jedná taktně a rozvážně, nutí k zamyšlení ty nejnesmlouvavější. Nakonec v roce 1926 může uspořádat národní pouť v Dokkumu, vedenou utrechtským biskupem. Je položen základní pro stavbu svatyně, která má být cílem každého fríského rodáka, ať protestanta, či katolíka.
Toto je nejnápadnější výsledek práce Tita a jeho přátel, mezi nimiž jsou i někteří protestanté. Avšak nejblahodárnějším účinkem je vzájemné otevření myslí a srdečná spolupráce na různých úsecích. Nadšení, jaké vzbudilo u fríských katolíků a protestantů znovuobjevení společných dějin, stejné kultury, stejného jazyka a stejných zvyklostí, napomáhá k stále častějším setkáním. Mnohokrát pozve Titus při setkáních, která pořádá, protestantské pastory, aby promluvili. A ti ho zase zvou, aby mluvil v jejich shromážděních.
Nejvýznamnějším plodem této znovunalezené harmonie je práce, kterou podniká otec Brandsma společně s jedním protestantským pastorem: překlad „Následování Krista“ do fríštiny. Titus je opravdu člověk, způsobilý navazovat spoje, překonávat protiklady a nedůvěru. To konstatují v celém jeho životě na nejrůznějších místech nejrůznější osoby.
Stále s ohledem na jeho rodnou zemi, Frísko, je užitečné připomenout, jak od roku 1923, kdy se stává univerzitním profesorem, bojoval úporně, aby byl na holandských univerzitách kurs fríského jazyka a fríské kultury, aby všichni Holanďané ocenili zemi a národ, ležící tak daleko od srdce Holandska.
Dalekosáhlý požadavek nezůstane bezvýsledný, k uspokojení otce Tita.
Všemi těmito iniciativami začíná otec Titus provádět obnovu, podle něho podstatnou, aby byla víra nadále kvasem života. Mistrně vyjádří tuto intiuici v projevu, který má jako rektor nijmegenské univerzity. Zdá se, že jeho slova „musíme pochopit naši dobu a nesmíme se jí odcizovat“ předcházejí přání koncilu, vyjádřené v pastorální konstituci „Gaudium et spes“.
Přitom když jako karmelitán otvírá své srdce pro mnohotvárnou pestrost života, rozmanitých ras, národů, náboženství, charakterů, nezůstává sám prázdný, ani neztrácí svou totožnost, ale obohacuje ji k prospěchu svého ducha a celé Církve.
