Biografie (15)
Bl. Titus Brandsma (1881 - 1942)
Sváteční přítomnost
Otec Titus prožívá v Ossu nepřerušeně od roku 1909 do 1923 nejlepší léta své existence: plně se rozvíjí lidsky i duchovně prohlubováním karmelitánského života a zkušeností, jež mu plyne z jeho mnohonásobné činnosti.
Postupně v něm dozrává typicky kontemplativní životní styl: rozvážnost, klid sebeovládání. Vytýčí si svůj způsob, jak prožívat řeholní život.
Kdo je karmelitán? Čím se vyznačuje? Co dělá?
Otec Titus to vykládá druhým, svým spolubratřím, když se zakrátko stane převorem kláštera. Ale jeho výklad těží z jeho vlastního života, dotýká se jeho vlastní zkušenosti.
"Když jsme my karmelitáni na veřejnosti, nejsme povoláni, abychom dělali pěkný dojem, abychom byli obranými řečníky. To by odporovalo prostotě, jakou máme pěstovat. Naším úkolem je dělat obyčejné věci s velkým srdcem, to znamená s čistým úmyslem a s nasazením celé své osoby... Musíme být prostí, upřímní, nefalšovaní, ryzí tělem i duchem."
Při jiné klášterní kapitule prohlašuje:
"Ať jsme kdekoli, musí být naše přítomnost vždy svátkem a pokojem pro toho, kdo je s námi. Je nutné stát se všem vším..., hledět na lidi Očima Božíma. Milovat je, jako je On miluje. Hledat, jak bychom mohli být užiteční druhým."
Svědectví, které máme o jeho lásce - svědectví, jež jsou opět důkazem o životě pro Boha - jej shodně definují jako člověka s velkým srdcem. Být s ním je opravdu svátek: každý se u něho cítí jako doma, každé srdce se před ním s důvěrou otvírá.
Vzhledem k množství iniciativ je znám mnoha lidem a mnohými je milován, v Ossu i v celém Holandsku. Umí naslouchat všem; pro všechny si najde čas. Na univerzitě ho budou posluchači nazývat jednoduše "otec". V koncentračním táboře bude nazýván přímo "strýček Titus", protože s každým ho vždycky spojuje nějaký důvěrný rys. Nikdy nedává najevo, že je mu na obtíž slabost druhých, ale spíše má úsměv člověka, který umí hojit rány.
