Biografie (27)
Ct. Anna od Ježíše (1545 - 1621)
Eucharistie (3)
V 16. století nebylo dovoleno přijímat každý den. Bylo k tomu zapotřebí i v klášteře zvláštního dovolení a zvláštních dispozic. Před vstupem na Karmel se Anna zpovídala a chodila k Svatému Přijímání každou neděli. Bývala na Mši Svaté každý den v týdnu, i když nesměla přijímat. A pravděpodobně od roku 1581, kdy se nalézá v Granadě, bude přijímat denně s dovolením zpovědníka, kterým není nikdo jiný než svatý Jan od Kříže. V jiné kapitole povíme, jak ji podrobil zkoušce, když ji několik dní zbavoval Svatého Přijímání. Pro ni to byla Milost, které se necítila hodna. A když se jí ptali, které svátosti dává přednost, zda Přijímání nebo pokání, bez váhání odpovídala, že pokání. Celý její život nám ukazuje, jak pokorně se vždy podrobovala pokání.
Tato láska k Eucharistii ji naplňovala štěstím tak, že bychom jí to mohli závidět. Beatrix od Neposkvrněného Početí prohlašuje: "Viděla jsem o mnoha svátcích, že její tvář byla celá rudá a zářící po Svatém Přijímání. Poněvadž se otvírají okna na konci Mše, nemohla to skrýt, ačkoli měla dvojitý závoj. Obzvlášť jí totiž záleželo na tom, aby ji neviděli. A když jsem ji upozornila, co se s ní dělo toho dne, říkala: Nechte to být... co si myslíte? Ale protože byla ke mně tak dobrotivá, osmělila jsem se a mluvila jsem s ní o tom. A ona mi vyprávěla o některých Milostech, kterých se jí dostalo. Často byly doprovázeny zvláštním Světlem, které jí dalo porozumět veršům Písma Svatého tak jasně, jako kdyby byla mnoho studovala." Víme také - stále z výpovědí Beatrix od Neposkvrněného Početí -, jak Anna od Ježíše trpěla v duchovní noci před svou smrtí. Už neokoušela Boží Přítomnost ani v Eucharistii. Jednou píše jednomu zbožnému příteli: "Mé nitro je tak otupělé, že už přistupuji k Svatému Přijímání jen proto, že mi to radí svaté osoby", a opět: "Dávají mi Svaté Přijímání každý den, ale já přistupuji k Svatému Stolu jako hovádko." Annina agonie je hrozná, tak jako byla hrozná u sv. Terezie od Dítěte Ježíše. Zdá se, že Bůh ji opustil, že už neexistuje. Říkala matce Beatrix: "Jaká trýzeň! Ten, který mě učinil, mě teď ničí... Ale i kdyby mě Bůh zabil, přece budu v Něho doufat." Tato síla citlivého vrcholu její zmučené duše je opravdu síla svatých, kteří neokusili jinou Potravu než Tělo Samotného Pána během celého vyhnanství na této zemi. Tento Pravý Chléb andělů, toto Viatikum definitivních Velikonoc přijme v den, kdy "vstupuje do života". Její tělesný stav bude žalostný v posledních letech jejího života, a nakonec už nebude moci otevřít ústa ani aby mluvila, ani aby jedla nebo pila. Tak bude mít sevřené zuby! Avšak podaří se jí na okamžik je otevřít, aby mohla přijmout Svaté Viatikum. Potom se jí zavřou ústa navždy.
Právě tato Láskyplná Přítomnost se s ní spojuje - na oplátku zahrnována tak silnou láskou - a září na její tváři po celý její život, jak svědčí její karmelitky a jak to poznala Malá Terezie ve své nehlubší noci! Jsme v Srdci Milosti Karmelu, jsme v Srdci "Nebe naší duše", jak říkala svatá Alžběta od Nejsvětější Trojice.
