KARMEL - Hora Matky Boží

Ct. Marie Elekta od Ježíše (1605 - 1663)

Žena, jíž osud určil, aby po mnohých cestách skonala až v Praze, nebyla z nejzdravějších. Její stav se velmi zhoršoval, když po vstupu do kláštera počala umrtvovat tělo, kajíc se tak za vlastní hříchy a za ty, které páše svět. Dobový názor požadoval od ní těžká muka. Za poklesky rukou nebo nohou bližních musela nosit ostnatý náramek či nánožník a jejich žravost a obžerství smývala přiložením neméně ostnatého pásu, jenž ale obepínal tělo nejvýše po dvě hodiny, avšak nikdy hned po jídle. Hříchy, páchané cizí smyslností, odčiňovala bičováním. Nejhorší potíže ze všech způsobovala, žíněná košile, dráždící bez přestání kůži a přivádějící krev do varu. Klášterní dieta také neposilovala. Od měsíce září až do Velikonoc trval přísný půst, mimo to jsou o všech pátcích a Církví nařízených postech zakázány i vaječné a mléčné pokrmy. Všechny tyto okolnosti, spojené s těžkou prací, způsobovaly u ct. Elekty časté bolení hlavy a později, vyvolaly i chrlení krve s onemocněním jater, z něhož se konečně vyvinula vodnatelnost. Poslední rok života trápila převorku neustávající horečka a žízeň, ničím neuhasitelná.
V lednu 1663 se velebné matce velmi přitížilo. Ač na jednu nohu ochrnula, dovlékla se přece ještě jednou do chóru, aby tam druhou profesní obnovila řádové sliby. Potom ji spolusestry dovedly do její cely, odkud živa nikdy více nevyšla. V noci z 10. na 11. ledna se její stav katastrofálně zhoršil, takže bylo nutno umírající zaopatřiti.
Ct. Elekta skonala ve čtvrtek mezi druhou a třetí hodinou ranní (11.1.1663) v necelých 58 letech po životě, jenž nechtěl poznati radosti tohoto světal. Sotva sestry umyly tělo a přistrojily je do rakve, ukázaly se na tváři mrtvoly šeredné skvrny a z úst i nosu se počala řinouti krev. Takhle přece nelze velebnou matku vystaviti - vždyť ta, která u každého, kdo se s ní stýkal, vzbuzovala lásku a úctu, by v tomto stavu vyvolavala jen hrůzu. Nevidouce jiného východiska, jeptišky utekly se k prostředku, jenž byl jím universálním lékem pro vše. Modlitba pomohla jim i tentokráte. Náhlý jas padl na rakev a hned zase zmizel, avšak s ním i skvrny a na místo nich tvář zkrásněla novým, na ní dosud nevídanýn rysem. Lid celé Prahy se sbíhal k mrtvole, aniž věděl, že byla vtěsnána do příliš malé rakve a že jí při tom zlomen vaz. Mnohý přinesl růženec a požádal o jeho dotýkaní na dubové truhle, jiný zase věneček, odevzdávaný s prosbou, aby mu byl po pohřbu vrácen. Tak už ode dne Elektiny smrti a z úcty k ní vznikaly relikvie. Ani kardinál Harrach nemeškal a přišel se zesnulé pokloniti. Velmi rád by se byl zúčastnil jejího pohřbu (13.1.) jenže předsednictví v konsistorní radě mu v tom zabránilo. Pohřeb se sice mohl odložiti, ale karmelský převor nesvolil k odkladu, poněvadž se příčil předpisům. Proto ct. Elekta odnesena ke hrobu bez přítomnosti arcikněze. Nával k toto události byl ohromný a leckdos souhlasil se slovy karmelského představeného P. Dominika, jenž ve smuteční řeči prohlásil nebožku za velikou světici.
Marie Elekta byla uložena do hrobu v zahradě pod krápníkovou kaplí proroka Eliáše. Bylo to místo velmi vlhké s vysokou hladinou spodní vody. Mimo to se v zákulisí odehrálo ještě něco, o čem se svět nedověděl, co ale jednou bude pro svou závažnost důrazně připomínáno. Především, že nadmutost těla vodnatelností nenechala víko na rakev řádně přilehnouti a pak, že zedníci, hrob zazdívající, polili mrtvolu vřelou vodou, kterou za vládnoucího mrazu rozmíchali maltu.
Ne, tohle všechno svět opravdu nevěděl. Viděl pouze líc Elektina konce, krasný pohřeb a dvě slavná rekviem, provázená melodiemi duchovní hudby, uspořádaná nejvyšším purkrabím Bernardem Ignácem hrabětem Martinicem a jeho dcerou Alžbětou. K tomu, jež zaplatila slečna, přišel také kardinál Harrach.
Byť i smutek za zesnulou byl sebe větší, pražský dům sv. Terezie nemohl zůstat bez viditelné hlavy, a proto v souhlase se zásadou "král je mrtev, ať žije král" zvolena (2.2.1663) nová převorka, matka Eufrasie a Jesu Maria. Pod vládou matky Eufrasie se však událo něco pro klášter na výsost důležitého. Jeptišky si o počátečních zjevech událostí už dlouho povídaly, zprvu jen potajmu, poněvadž si nebyly jisty, zda se nejedná o klam smyslů, potom ale čím dále tím otevřeně ji, až uvnitř komunity kdekdo mluvil o podivných úkazech. Tu šla některé z mnišek kolem Elektina hrobu a ucítila vůni, jako by tu v okolí kvetlo plno fialek, a jiná zase shlédla místo pohřbu, zalité ve večerním šeru tajemnou září. A což sestra Gertruda! Trpěla nesnesitelnými bolestmi hlavy, sotva ji však položila na rov zesnulé velebné matky, bolesti okamžitě ustaly.
Ponenáhlu si také řeholníce vzpomněly, že před lety vznikla, o jejich nezapomenutelné zakladatelce dvě proroctví, obě vyslovená ústy umírajících. Či neřekla snad vídeňská převorka Pavla Marie od Ježíše, když svěřené jí ovečky se kolem ní před.koncem shromáždily: "Teď mi líbáte ruce, ale po mé smrti mi jich líbati nebudete, poněvadž se mne budete hroziti a báti, až mne uzříte znetvořenou a černou, ale Marii Elektě připravíte trůn a řeknete jí, aby si sedla, poněvadž jí bude příslušeti, aby seděla." Stejně tomu bylo s matkou Kateřinou od sv. Dominika. V agónii se náhle otázala, kdo tam vzadu, v koutě u dveří stojí? Ale nikdo, skutečně ne, všechny sestry přece poklekly kolem bolestného lože. Než umírající trvala na svém: "Stojí tam, stojí Marie Elekta, avšak ona má sedět. Hned jí tam dejte sedátko, aby se naň posadila." Přeď staletími nebylo lze proroctvím, znějícím jako legenda, vzniklá v dobách křesťanského pravěku, nevěřiti. Mnohé z těch, kdož prý je na vlastní uši slyšely, v Praze tenkráte žily a Josefa Marie a Jesu zde o nich dokonce zanechala písemnou zprávu.
Ne, nutno věřiti! U Elektina hrobu se jistě děje něco nevysvětlitelného a nadpřirozeného, čeho lidský mozek nikdy nepochopí, dokud mu nebude stejně zázračně pomoženo. Ani tato pomoc nedala na sebe dlouho čekati a byla poskytnuta samotnou Elektou. Zjevila se jedné z řeholnic ve snu a vyjevila jí neporušenost svého těla s tím, aby obsah sdělila převorce Eufrasii. Nyní se už nesmělo meškati. Řádoví představení, vyslechnuvše všechny zmíněné okolnosti, nečinili námitek proti exhumaci, požadovali jen, aby se provedla tajně (14.1.1666). Povětrnost velmi rozrušila zdivo, jímž sklípek nebožky zahrazen, a proto způsobilo pracujícím jen málo obtíží. To, co uzřely za nim, neopravňovalo je k nadějím vzbuzeným snem. V této úzké prostoře, naplněné černou, odporně páchnoucí vodou, a místy též zasuté zemí, že by mrtvola nezetlela? Jeptišky, majíce srdce naplněno tuchou zklamání, vyjmuly rakev z jejího podzemí a přenesly ji do připraveného pokoje, kde s ní sňaly špatně přiléhající víko. Uvnitř nalezly jen hromadu plísně a ta nechávala ještě více narůsti jejich malověrnost. Pak ale, když odstranily kožich, vysoko navršený bakteriemi, stály před tím, co jim znamenalo skutečný zázrak. Šat, v němž Elekta pohřbena, sice podlehl zkáze, promočené tělo se zachovanýma, byť trochu zapadlýma očima se ale nezměnilo. Leželo před nimi jako v den smrti. Tu a tam ztemnělo hnědavými skvrnami pocházejícími od barvy roucha. Jsou ošklivé a znetvořují vzhled matky, která neporušenosti pozemské schránky vydává svědectví o své svatosti, je proto nutno je nějakým způsobem odstraniti. Snad zmizí, omyjí-li se odvarem květů rozmarýny a růže. Zvoleným prostředkem způsoben jen opak a žádoucího účinku nedosaženo. Ony části pleti, kterých se dotkla houba, nasáklá odvarem, zhnědly. Proto mají Elektim tvář a je jí ruce dodnes tmavé zbarvení. Užaslé a svatým strachem se třesoucí jeptišky položily nebožku na prkno a přenesly ji do jiného pokoje, nahoru pod střechu, aby tam tělo vyschlo. Zde je po čase oblékly do řádového roucha a tehdy došlo k jeho nejznámějšímu zázraku (1.1.1667). Ve shodě se slovy matky Kateřiny od sv. Dominika mělo býti posazeno, ale ztrnulost mrtvoly toho nepřipouštěla. Sestry vzkázaly představené, že nemohou tak učiniti, aniž by mrtvolu poškodily. Matka Eufrasie, důvěřujíc nadpřirozeným vlivům, nevzkázala velebné matce Elektě nic více, než aby si vzpomněla na svůj někdejší slib poslušnosti. Sotva mnišky vyřídily mrtvé vzkaz priorissy, tělo jim pojednou zvláčnělo pod rukama a zasedlo na trůn, ze kterého nikdy více nepovstalo, škoda jen, že vaz, zlomený při kladení mrtvoly do rakve, neunese tíži hlavy, neustále spadající na prsa. Jedna z přítomných ji zásahem pod bradu nadzvedla, prosíc zároveň ctihodnou matku, zda by nedávala hlavě poklesnouti. A mrtvá jako by rozuměla prosebným slovům, napřímila lebku do polohy, nikdy více neopuštěné.
To ale nebyly podle podání jediné zázraky, odehravší se v pokoji Elekty. Už dříve jmenovkyně mrtvé, zachvácená panickou hrůzou před ní, když tělo jeptiškám po prvé ukázáno (16.8.1666), zde modlitbou osvobozená od bázně před mrtvými nebo zbavena zjevením Elekty bolestí uší a jindy krčního kataru. Jiný zázrak se udál při prvém ověření tělesné neporušenosti profesorem pražské university MUDr-em Mikulášem Franchimontem z Frangenfeldu (14.10.1666). Vida, že mouchy usedávají na hlavu nebožky, doporučil zavinouti ji rouchou. Druhého dne sem přišel znovu s chirurgem Cassinim de Bagella a pěti Karmelitany, a ač od včerejška nikdo do komnaty nevkročil, hlava byla odkryta. Použitý šátek ležel v podpaždí mrtvoly, složen do tvaru růže. Nikdo nevěděl, jak se to stalo, nikdo také nedovedl složiti šátek tak, jak byl nalezen.
Nové ohledání těla ct. Elekty provedl opět dr. Franchimont, jenž kdysi velebnou matku léčil. Ani dnes (1668) nedovedl vysvětliti jeho neporušenosti a spatřoval v ní vliv zázračných sil. Bylo by ovšem, podle jeho názoru velmi výhodno, kdyby se tělo zbavilo šatu a přeneslo do nějakého vzdušnějšího pokoje. V něm, vyzdobeném květy, a o čtyři léta později generál Řádu, P. Filip od Nejsv. Trojice, po prvé oficielně sdělil jeptiškám, jaké milostivé jim posmrtným osudem ct. Elekty dodalo. Zároveň dovolil mrtvou uctívati, ale jen jakoby soukromě. Nové prohlídky těla vykonány Franchimontern ještě třikráte. K prvé došlo na opětné vyzvání kláštera (14.10.1670), podnětem druhé (17. a 18.3.1672) byla vůle císaře Leopolda I. Chtěje věděti, kolik je na donášených mu pověstech pravdy, nařídil arcibiskupu Ferdinandovi Sobkovi z Bielenbergu, aby spolu s nejvyšším kancléřem Janem Hartvigem z Nosticů a několika lékaři mrtvou převorku navštívil a zaslal mu referát. Arcibiskup poslechl a brzo nato měl císař v rukou zprávu, obsahující názor mediků, shodný s dřívějšími, mimo též sdělení, že Sobek dovolil, aby tělo bylo nadále chováno v sakristii, aniž by však smělo býti veřejné ukazováno. Císař, jsa nyní dostatečně informován, odeslal veleknězův referát, k němuž přiložil vlastnoruční dopis, papeži Klimentu X.
Poslední průzkum Elektina těla proveden za arcibiskupa Jana Bedřicha hraběte Valdštýna (12.8.1677). Je zároveň nejdůležitějším ze všech, poněvadž jeho protokol je zachován hned ve čtyřech dostupných exemplářích. Z něho je vidno, že naznačeného dne se kolem uctívaného těla sešli opět profesor dr. Franchimont, jinak protofysikus království, MUDři a PhDři Jindřich Vossius a Jan Antonín Cassinis de Bagella. Vedle nich skláněli se nad mrtvolou ještě senior zemských chirurgů G. F. Cassinis de Bagella, jeho kolega Kilián Pfefferland a konečně městský ranhojič malostranský, Lorenc Osburg. Učení páni dlouho prohlíželi, stejně dlouho si lámali hlavy, pokryté parukami ohromných kadeří, až z jejich porad vyšel nový protokol. Pak stáhli prsteny se sekrýty a jimi zpečetili projevené mínění, každý v sousedství svého podpisu. Po úvodě, v němž ujišťují, že vlastníma rukama ohledali sedící mrtvolu, vypocující tekutinu jasmínové vůně, prohlásili její neporušenost za zázračnou, a to z důvodu, mezi nimiž se znovu děje zmínka o vodnatelnosti a zápalu plic jako příčinách smrti a o okolnostech pohřbu, exhumace i těch po ní nesledujících a již vylíčených. Šest autorit řeklo současnosti, co si o věci myslí a ona jim, nemohouc ani jinak, věřila. Ovšem, jiné dni, kdy v jiných pražských hrobkách budou nalezena těla, stejně zachovaná, nastanou po poměrně krátkém údobí jednoho století a pak se ponese řeč lékařů novým tónem, aniž by ale byla mohla podati konečné vysvětlení zjevu. To vyhrazeno jak monismu, tak dualismu pozdějších věků a přijímáno jimi v souhlase s naladěním jednotlivce.

Poznámka: K exhumaci Elekty došlo tři roky po pohřbu. Naposledy byla její mumie zkoumána prof. Vlčkem (Vesmír 2005). Dnes mumie váží jen okolo 7,5 kg.

Antonín Novotný: Pražské karmelitky, 1941