Odchod na věčnost
Ct. Vavřinec od Vzkříšení (1614 - 1691)
Poslední dopis napsal bratr Vavřinec 6. února 1691. Dva dny na to ulehl a prohlásil s jistotou, že jeho nemoc nebude trvat dlouho; že zemře příští pondělí.
Velká a dojímavá byla pevnost jeho srdce tváří v tvář smrti. Než měl vstoupit do Boží Slávy, chtěl už jen trpět. „Mám jen jednu bolest“ – říkal – „totiž tu, že nemám co trpět“.
Jeden bratr, který u něho bděl, mu chtěl přinést úlevu. Bratr Vavřinec opakoval častěji: „Bratře, děkuji za tvou dobrotu, ale prosím tě pro Lásku Boží, nech mě trochu trpět.“
Když byly záchvaty větší a bolestivější, modlil se slovy 51. žalmu: „Stvoř mi čisté srdce, Bože, neodvrhuj mě od Své Tváře a neodnímej mi Svého Svatého Ducha; vrať mi radost ze Své Ochrany a posilni mou velkodušnost.“
Během nemoci nevyšlo z úst bratra Vavřince nikdy ani slovo nářku, ležel na lůžku trpělivě a plný radosti, spolubratři, kteří ho ošetřovali, slyšeli naopak jeho přání, že by chtěl trpět ještě víc; zeptali se ho tedy, zda opravdu nemá žádné bolesti. Odpověděl: „Odpusťte, milí bratři, trpím; píchání v boku mi způsobuje velké bolesti, ale můj duch setrvává tiše a spokojeně v Bohu.“ – „Ale co, milý bratře“, zeptali se ho, „kdyby tě Bůh nechal snášet tyto bolesti deset let, byl bys i pak ještě spokojen?“ Na to odpověděl: „Ano, ne jen tak dlouho, ale když se bude Bohu líbit, abych tyto bolesti snášel až do soudného dne, přijal bych i to, protože vím, že by mi Pán daroval i Milost vnitřní spokojenosti a radosti.“ Čím víc se blížila hodina jeho odchodu z tohoto světa, tím vroucnější byla jeho víra, hlubší jeho láska a jeho touha. „Jak podivuhodně radostná věc je víra“ – zvolal – „ale už to skoro není jen víra, že Bůh přebývá v mé duši, nýbrž jsem si tím ve víře tak jist, že už něco z tohoto vnitřního společenství s naším Pánem v sobě přímo vidím. Už se ničeho nebojím, ani smrti, ani pekla, ani Božího Soudu, ani moci Satana. Ne že bych nevěděl o jeho snahách, ale naučil jsem se jimi pohrdat.“
Přinesli mu Eucharistii. Když ji přijal, ležel v hlubokém pokoji, tiše jako dítě. Když s ním pak navázali hovor, ptali se ho, čím se zabývá, a o on odpověděl: „Dělám teď, co budu dělat celou věčnost. Velebím Boha, chválím Ho, sloužím Mu a miluji Ho z celého srdce. V tom, bratři moji, spočívá naše povolání: sloužit Bohu, milovat Ho a s ničím jiným si nedělat starosti.“
Jeden z přítomných prosil bratra Vavřince, aby mu u Boha vyprosil ducha modlitby, a dostal tuto odpověď: „I vy musíte udělat, co je na vás, usilujte vytrvale o to, abyste byl schopen přijmout takový Dar.“
To byla poslední slova bratra Vavřince. Příštího dne – bylo to 12. února 1691 – ráno v devět hodin vydechl naposledy. Usnul klidně do Kristova Světla, bez nejmenších známek zápasu, bez nejmenšího pohybu údů, jako dítě, které usíná v matčině náručí. Bylo mu kolem osmdesáti let, když vešel do Radosti svého Pána. Na jeho bledé tváři spočíval zvláštní jas.
Zdroj: http://bosekarmelitky.cz/vavrinec-od-vzkriseni/odchod-na-vecnost/
