Autobiografické duchovní zápisky Marie Petyt (1/5)
Marie Petyt (1623 - 1677)
Umění naslouchat vlastnímu srdci
V cyklu „Autobiografické duchovní zápisky Marie Petyt" chceme na pokračování představit určitou formu „povolání" této karmelitánské terciářky: žít svůj vztah k Bohu zvláštním způsobem prostřednictvím svých duchovních zápisků; a rovněž jeden z možných způsobů duchovního doprovázení, kterého se Marii Petyt dostalo od karmelitána P. Michaela od sv. Augustina: doprovázení prostřednictvím dopisů.
Marie Petyt (1623 - 1677) z Flander, karmelitánská terciářka, si na příkaz svého duchovního vůdce Michaela od sv. Augustina dělala asi třicet let podrobné poznámky o svém duchovním prožívání. S velkým vypravěčským talentem nastínila svůj duchovní život se všemi jeho výšinami a hlubinami: strhující zamilovaností do Boha, rozkošnými pocity štěstí na jedné straně, ale rovněž propastnou opuštěností a zoufalstvím, dokonce myšlenkami na sebevraždu na straně druhé. Marie psala, aby si sama ujasnila, co prožívá. S nevyumělkovanou upřímností a téměř úzkostlivou přesností prošla dlouhou cestu často bolestné sebeanalýzy, která ji vedla stále hlouběji ke sjednocení s jejím Božským Původcem. Nemyslela na širší okruh čtenářů, ale usilovala o důvěrné duchovní sdílení se svým zpovědníkem. Neobyčejná literární síla jejího vyjadřování Marii Petyt přesto učinila jednou z největších prozaiček nizozemské jazykové oblasti sedmnáctého století.
Po různých negativních zkušenostech s doprovázením: krátce patřila k sestrám augustiniánkám v Gentu, ale kvůli zrakové vadě byla z jejich kláštera propuštěna; tři roky žila ve společenství bekyň pod vedením jednoho karmelitána, který se v duchovním doprovázení moc nevyznal, našla konečně v roce 1647 v Michaelovi od sv. Augustina vůdce a důvěrníka, který dovedl dát její duchovní cestě rozhodující nasměrování. Michael ji vyučoval umění naslouchat svému vlastnímu srdci a jít za Voláním Boží Lásky, které vychází z vlastních hlubin. Pochopitelně že Marie nechtěla toto blahodárné doprovázení ztratit, když Michael už po roce z Gentu odcházel:
"Když můj důstojný otec několik málo dní před svým odjezdem vstal, byla jsem pohnuta k tomu, abych jej poprosila, aby mi dovolil zůstat pod jeho vedením a aby zůstal mým duchovním otec napořád. Přitom mi šlo jen o to, abych mohla pokračovat ve stejném duchu a stejnou cestou, na kterou mne uvedl. V prvním okamžiku se velmi zdráhal..., když pak ale viděl mou velkou touhu a mou horlivost pokračovat na cestě v jeho duchu, byl vnitřně pohnut k tomu, že nás (1) přijme, a dovolil nám, abychom mu každé čtyři měsíce napsaly a vydaly počet z toho, co se v tomto čase událo v našem nitru, nicméně v krátkosti. Když se něco změnilo v modlitbě nebo se objevily nové Milosti a Vnuknutí, musela jsem to všechno v krátkosti poznamenat a poslat mu ve smluvenou dobu, abych slyšela jeho úsudek o těchto věcech. Toto je nutné – řekl –, abychom zabránili nebezpečí sebeklamu nebo přílišného spoléhání na mou vlastní hlavu a moudrost. Vedl totiž mou duši po bezpečných cestách, v úplné bezelstnosti, podřízenosti a relativizování vlastního rozumu."
(1) Jde o Marii Petyt a ještě jinou sestru Kateřinu van Oorsaghe.
Zdroj: http://karmel.cz/index.php/karmelitanska-spiritualita/texty-z-tradice/62-marie-petyt/342-autobiograficke-duchovni-zapisky-marie-petyt-1
