KARMEL - Hora Matky Boží

Marie Petyt (1623 - 1677)

Averze vůči psaní

Jsou období, v nichž se Božský Dotek »nedostavuje«, v nichž se člověk cítí opuštěný a uvnitř jakoby pustý a zároveň jako by se mu sevřelo hrdlo. Duchovní život pro mnohé lidi – a rovněž pro Marii Petyt – není vyváženou, příjemně temperovanou komunikací s někým, koho už dobře známe a máme »přečteného«. Není možné, aby člověk stále zůstával s Bohem a Bůh s ním harmonickým a vyváženým způsobem. Něco takového nenajdeme ani mezi lidmi, kteří spolu žijí.

Většinou ani sami nechápeme, proč se někdy setkání s druhým člověkem zdaří téměř jakoby samo od sebe a jindy stojí patřičnou námahu. I když se snažíme žít velmi uváženě a vědomě, rozumíme jen malému procentu toho, co se odehrává v našich vztazích. Marie udělala bolestnou zkušenost, že ve vztahu s Bohem nedokáže silou vůle získat zpět, co tak hořce postrádá. Aniž by Marie a Michael (1) věděli přesně, co se zde odehrává a proč se dostavuje tato averze k psaní, přece však Marie přestála ona období temnot snáze, když o nich svého duchovního vůdce informovala:

"Potom opět přešlo několik dní, aniž bych mohla cokoli napsat, neboť se opět vrátil už zmiňovaný boj a odpor, takže jsem už nebyla sama sebou. Když jsem se však snažila přinutit se násilím, byla jsem ještě zmatenější a můj rozum se ještě více zatemnil. Nedovedu vysvětlit stav své duše.
Ale teď se ve mně opět pomalu probouzí sladká náklonnost k psaní. Nad to uvnitř vnímám i trochu světla, které mi připomíná několik věcí a osvěcuje částečně i rozum, abych mohla porozumět a pochopit. Tyto paprsky jsou ale velmi slabé a ukazují pravdu jen z dálky, často dokonce zastřenou oblaky, které – zdá se – táhnou kolem.

(1) Michael od sv. Augustina, její duchovní vůdce.