Ze spisu „Ohnivý šíp" od generálního převora Mikuláše Galského (1)
(Tvorstvo pobízí k Chvále Boží)
První karmelitáni byli spojeni a stmeleni nepředstíranou láskou (srv. 2 Kor 6,6) a nesnížili se porušit slib složené profese. Zdržovali se ve svých celách – ne z nutnosti, ale puzeni duchovní radostí – a nadšeně se snažili rozjímat o Zákonu Páně a bdít na modlitbách.
Vzpomeň si, svatá Matko (naše Řehole), na dobu, kdy jsi naše přesvaté otce poustevníky, výtečně usídlené na duchovních pastvinách a podivuhodně přivedené k občerstvujícím vodám (srv. Žl 23,2), nepřestávala krmit vydatnou potravou.
Bratři, pokud jste se v samotě k vašemu vlastnímu prospěchu chvályhodně věnovali kontemplaci, modlitbám a svatým skutkům, vůně pověsti o vaší svatosti se po městech a tvrzích šířila široko daleko do světa a jistě podivuhodně posílila všechny a každého, kdo ji ucítili. Ba nemálo jich tehdy ta vůně svou silou dobře připravila k samotě pustiny, takže se – jakoby přitahováni příjemným poutem – spojili a žili životem pokání.
Pravím vám, že z hory musí hory vystoupit na horu: z hory obřízky (od) neřestí totiž všichni, kteří jsou pro vznešenost života zaslouženě nazýváni horami, vystupují – bezpečně kráčejíce postupně od ctnosti ke ctnosti – na Horu, kterou je Kristus.
V samotě nám vše napomáhá k našemu prospěchu. Obloha, podivuhodně vyzdobená zvláštním uspořádáním planet a hvězd, nás svou krásou vábí a pobízí k obdivování věcí vyšších. Ptáci, kteří jakýmsi způsobem připomínají anděly, sladce zpívají líbeznou melodii k naší útěše. Také hory nám podle proroctví Izaiášova poskytují obdivuhodnou sladkost (srv. Iz 64,1.4); a i pahorky, které nás obklopují, nám vylévají mléko (srv. Jl 3,18) a med, které pošetilí milovníci tohoto světa neokusí. Nám však, kteří zpíváme žalmy k Chvále Stvořitele, souznějí hory kolem nás – jako spolubratři v naší komunitě – a společně s námi zpívají a chválí Pána. Kořeny raší, rostliny se zelenají, větve a stromy se s námi podle svého radují a tleskají; ale i podivuhodné květy, rozlévající podivuhodnou zvláštní vůni, chtějí nás osamocené těšit svými úsměvy. Mlčící světla (hvězd) nás oslovují spasitelnými napomenutími. Potoky nám (stínem stromoví na březích) poskytují vítané dobrodiní a (vůbec) všechna stvoření, která v samotě vidíme a slyšíme, nás osvěžují a utěšují jako své společníky. Ano, zatímco mlčky hlásají divy, povzbuzují vnitřního člověka v nás k Chválám Obdivuhodného Stvořitele.
O této pak půvabnosti samoty nebo pustiny je v předobrazném smyslu napsáno v Izaiášovi: „Zaraduje se samota, kvést bude jako lilie, bujně vyraší, plesat bude a jásat a chválit." (Iz 35,1n; Vulg.). A opět v žalmu: „Pastviny v pustině mokvají vláhou, pahorky se ovíjejí radostí." (Žl 65,13)
Každý (z moudrých poustevníků v samotě) se zmužile chrání nebezpečí tohoto světa a takto touží nerozlučitelně se spojit s úhelným kamenem Kristem, aby nakonec opravdu mohli říci s prorokem: „Mé štěstí je být nablízku Bohu, vložit svou naději v Hospodina." (Žl 73,28)
Zdroj: http://karmel.cz/index.php/karmelitanska-spiritualita/liturg-kalendar/icalrepeat_detail/805/-/sv-angelus-ze-sicilie-mucednik
