Ze spisu „Ohnivý šíp" od generálního převora Mikuláše Galského (2)
(Obdivuhodná různost řeholních společností)
Naše zasvěcení zahrnuje tři závazky všeobecné: poslušnost, čistotu a zřeknutí se vlastnictví. Ty jsou společným obsahem slibů - v kterékoli řeholi. V tom se řehole jedna od druhé neliší (i když se odlišují hábitem), ale jsou v podstatě jakoby jedním řádem, když vznikají ze stejné horlivosti. Jsou-li shodně zachovávány tytéž závazky, pak tomu odpovídá také zcela stejná důstojnost zásluh.
K těmto všeobecným závazkům, aby posilnily jejich zachovávání, přistupují – a to jak v naší řeholi, tak i v jiných – závazky zvláštní. Těmi se řehole navzájem odlišují, podle projevů horlivosti a její míry. A ty může kterýkoli řeholník, aby dosáhl lepšího života, uctivě uskutečňovat podle obecného práva a se souhlasem představených.
Ó, jak Podivuhodná jsou Tvá Díla, Hospodine, jak Hluboké Tvé Myšlenky! Vskutku: „Pošetilý člověk to nechápe, nerozumný nemá pro to smyslu." (Žl 92,6-7). „Kdo poznal Myšlení Páně" (Řím 11,34), jehož „Moudrost je bez míry?" (Ž 147,5b). „Kdo Mu byl rádcem?" (Řím 11,34). Hle, Pán, jehož Prozřetelnost se ve Svém Rozhodování neklame, když chtěl v zahradě Bojující Církve zasadit množství řádů, prozíravě umístil některé s Marií do samoty, jiné s Martou do města. Muže znalé věd, pilně se zabývající výroky Písma a dostatečně mravně vyspělé ustanovil do měst, aby starostlivě sloužili lidu pokrmem Jeho Slova. Ty prostější však, s nimiž rozmlouvá ve skrytosti, se rozhodl usadit do samoty spolu s prorokem, jenž říká: „Hle, daleko bych utekl, zůstal bych na poušti. Očekával bych toho, který mě ochrání před malomyslností ducha a před bouří." (Žl 55,8-9; Vulg). „Hle," říká významně, jako by chtěl říci: Pohleď, co jsem učinil, a podobně jednej i ty. Neboť na útěku před hlukem světa jsem se nezdržoval přebýváním uvnitř hradeb města ani na předměstí, ani v zahradách a přilehlých místech, ale „daleko utekl, zůstal na poušti": a opravdu „zůstal", protože jsem se po několika málo dnech do města nevrátil, ale „zůstal na poušti a očekával toho, který mě ochrání před malomyslností ducha a před bouří."
O všechny řeholníky, jak v samotě, tak ve městech, se Pán tak pečlivě postaral, že jim - v souladu s jejich možnostmi a podle toho, co každému jednotlivě prospívá - prostřednictvím těch, kdo sepsali různé řehole, velmi moudře předkládal různé vhodné způsoby [zasvěceného] života.
Hle, ten, který usadil naše otce v samotě hory, dal jim a jejich následovníkům Sám Sebe za příklad, aby Jeho Skutky, které nikdy nejsou bez Tajemství, napodobovali jako Vzor. A tuto nejvýš svatou „řeholi" našeho Spasitele, následovali někteří z našich předchůdců: dlouho prodlévali - poznávajíce vlastní nedokonalost - v samotě pouště. Avšak když tak vroucně usilovali prospět bližním, že se zdálo, že přitom sami neutrpí škodu, někdy vystoupili z pustiny a co v samotě lahodně požali srpem kontemplace, z toho kázáním jako při mlácení vytřásali zrna a bohatě rozsévali.
Zdroj: http://karmel.cz/index.php/karmelitanska-spiritualita/liturg-kalendar/icalrepeat_detail/2698/-/sv-albert-z-trapani-knez
