Jsem karmelitka?
Přednáška přednesená v 80. letech na formačním setkání v Německu
Na konferenci představených Řádu bosých karmelitek uváděl otec provinciál různé příklady důvodů, proč vstupují dívky do Řádu. Představené se měly vyjádřit, které by přijaly a které ne. K deseti případům se vyjádřily negativně. Na to jim otec provinciál odpověděl, že by nepřijali ani svatou Terezii od Ježíše. Když zvážíme důvody, pro které Terezie vstoupila do kláštera, musíme konstatovat, že jejím motivem byl strach z pekla a ze zavržení. Vstoupila do kláštera, aby zachránila jedině svoji vlastní duši. Představené říkaly, že to nestačí, to není základ k přijetí na Karmel.
Když se podíváme na skutečnost, vstupují na Karmel dívky například se zcela jasným motivem: „Chtěla bych žít v duchu svaté Terezie a svatého Jana. Chtěla bych žít v naprosté oddanosti Bohu jako Jeho nevěsta.“ Dnes bychom řekli, že je to lepší motiv, než měla Terezie. A přece skutečnost je taková, že v noviciátě odcházejí mnohdy ty, které měly zdánlivě jasné poznání svého povolání, a ty, které hledaly nebo měly nedokonalý motiv, zůstávají.
Proč to je? U toho, kdo začíná následovat Krista, nemusí být motiv ještě vyzrálý. Naše povolání zraje tím, když po této cestě jdeme. První roky v klášteře patří tomuto poznávání, objasnění cesty. K tomu patří nejistota, zda mám povolání, zda jsem na správné cestě. Je přirozené, že máme otázky, pochybnosti. Ten, kdo má vnitřní jistotu, že je na správné cestě, má Pánu moc děkovat a musí předem počítat s tím, že mu ji Pán někdy odejme, aby se dopracoval k hlubšímu a jasnějšímu poznání, proč ho Pán na tuto cestu povolal. To může ovšem trvat déle, takže si bude připadat, že je jednou nohou ve světě a jednou nohou v klášteře. To jsou rozdílné případy, ale jsou normální. Důležité je jenom, abychom se otevřeně a poctivě ptaly: „Pane, co po mně chceš?“
Musíme mít stále otevřené oči a uši a usilovat o poznání, zda je to ta cesta, na kterou mě Pán povolal. Staré pravidlo praví: „Karmelitkou se nemohu stát z vlastního přání nebo rozhodnutí, mohu jen konstatovat: jsem povolána být karmelitkou, nebo nejsem.“ Jeremiáš říká: „Od mateřského lůna jsi mě, Pane, povolal.“ V noviciátě musíme poznat, zda je život v tomto klášteře mojí cestou. Když mám pochybnosti tři, čtyři roky, tak to není moje cesta. Povolání dozrává. Je jako rostlinka, která stále roste, sílí a mohutní. I nedokonalé poznání vlastního povolání může dozrát a obráceně: zdánlivě jasné poznání povolání může být ztraceno.
„Ano, chtěla bych žít v duchu Karmelu, ale moje cesta není v klášteře, musím ducha Karmelu žít venku.“ První doba v noviciátě je dobou poznávání tohoto konkrétního života mého povolání, ne toho vysněného. Tuto dobu je třeba prožít v hledání a poznávání, zda mám zůstat konkrétně tam, kde jsem nyní.
Zdroj: http://bosekarmelitky.cz/povolani/karmelitanske-povolani/
