KARMEL - Hora Matky Boží

Duchovní průvodce se musí upozadit

Na karmelitku Denisu Červenkovou se obracejí s prosbou o duchovní doprovázení muži i ženy, mladší i starší, věřící i hledající. Zeptali jsme se jí na její zkušenosti.

Kdo může druhému nabídnout službu duchovního doprovázení?
Základním pravidlem je ptát se zdravého rozumu a nenabízet něco, pro co nemám předpoklady a alespoň minimální kvalifikaci. Teologické vzdělání se hodí, avšak nezáleží na tom, zda jste laik nebo zasvěcená osoba. A pak také sama musíte duchovně žít: nemůžete druhé doprovázet někam, kde sama nejste.

Kdy je tato služba vhodná či potřebná?
Zvlášť důležité je duchovní doprovázení v některých mimořádných situacích, kdy člověk stojí před zásadním životním rozhodnutím. Tehdy samozřejmě záleží především na vaší vlastní odpovědnosti, vší vlastní modlitbě. Ale kromě modlitby a ostatních pomůcek k rozlišování, které Církev obecně poskytuje, je dobré mít se čas od času s kým v Církvi poradit, dostat možnost, aby někdo druhý vyslechl můj pohled a argumenty. A přitom mít na mysli, že nejde jen o rozhovor mezi dvěma lidmi, ale že se zde rozbíhá určitý proces mezi vámi a Bohem, který má Bůh v Rukou, ale který ten, kdo přihlíží, může užitečně komentovat.

Lze přesně vymezit rozdíl mezi duchovním vedením a psychoterapií?
Při jednom i při druhém musíte počítat s tím, že se mezi oběma zúčastněnými naváže určitý vztah, jeden může mít sklon na druhém příliš "viset" atd. Přesto podle mé zkušenosti nejde o stejný typ rozhovorů: duchovní doprovázející se se stále upozaďuje, aby dal přednost vztahu, který by se měl rozvíjet mezi doprovázeným a Bohem. Proto mám také osobně raději výraz doprovázení než vedení, či dokonce vůdcovství.

Po jak dlouhý čas obvykle lidi doprovázíte? 
Jeden typ doprovázení, velice intenzivní, přichází ke slovu, když dávám exercicie. Když někoho provázím dva, tři, sedm dní na exerciciích. stává se, že se pak ještě několikrát objeví a chce probrat téma, které v něm s časovým odstupem teprve dozrává. Pak jsou tu dlouhodobá doprovázení s pravidelnými setkáními vždy jednou za čas. Tam je důležité dobře si vše nastavit, aby měly rozhovory smysl: mně se osvědčilo setkávat se po určitém časovém úseku, nejlíp v rozmezí jednoho až tří měsíců. Čtrnáct dní je pro mě příliš často - a ani bych na to neměla čas a energii - a víc než čtvrtrok zase příliš málo. Existují lidé, kteří cítí potřebu povídat si častěji, ale tam je na zvážení, zda spíše než oporu ve skutečně duchovních záležitostech nehledají vlastně jiný typ kontaktu, který lépe naplní přátelé, případně psychoterapeut. A konečně velice časté jsou jednorázové doprovody.
Ve všech případech jde ale shodně o to, podívat se společně, jak funguje váš vztah s Bohem, co pro to děláte a co by tomu případně mohlo napomoci v tom bodě, v němž právě ve svém životě jste. 

Jací lidé se na vás s prosbou o duchovní doprovázení nejčastěji obracejí?
Jde o muže i ženy, mladší i starší. Věřím, že mě lidé oslovují i právě proto, že jsem řeholní sestra a nosím hábit. Vstupním předpokladem doprovázení je důvěra a někdo ji spíše má k řeholnici či obecně k ženě a netrvá na tom, aby se jej ujal kněz.
Nejsem podezíravá a nemyslím, že by bylo moudré předem si říct: "S tímhle člověkem to nikam nepovede." Protože to, jak Bůh bude s dotyčným pracovat, není na mně. Takže v podstatě nikoho neodmítám. Jestliže po prvních několika setkáních či dopisech vidím, že naše spolupráce nikam nevede, nebo se dokonce nehýbe ani po několika letech, doporučím tomu člověku jiného doprovázejícího. Ale to se stává málokdy.

Kladete jim podmínky?
To ne, ale bez jistých předpokladů to nejde. Hned na začátku se musíme podívat, jak vypadá duchovní život daného člověka, jaký prostor v jeho životě má modlitba, jaký je jeho vztah k Bohu - zda tam vůbec jsou. A potom je tu otázka, co si dotyčný od vedení slibuje. U lidí, kteří jsou v etapě rozlišování, například zda se rozhodnout pro manželství, nebo pro zasvěcený život, se také ptám, odkud kam by mělo naše společné putování směřovat. A samozřejmě - a to je úplný základ - zájemce musí žít funkční každodenní život. Vyhroceně řečeno, nepostaráte-li se o své běžné potřeby: nenajíte se, nevyspíte, stejně se dál nepohnete. Napřed je nezbytné, abyste si tyto věci vyřešila - a teprve pak pomýšlejte na hlubší duchovní rozvoj.

Necháváte se vy sama duchovně doprovázet?
Když nemáte sama na sobě ozkoušeno, o co v duchovním doprovázení jde a jak funguje, nemůžete podle mě vést ani nikoho jiného. Takže ano. Mám v současné době dokonce dva supervizory. S jedním hovořím mj. o doprovázení, s druhým především o kontemplativní modlitbě. Neklauzurované karmelitky jsou tu proto, aby se modlily, život z modlitby sdílely s druhým a na cestě modlitby je doprovázely. A je velmi prospěšné mít si čas od času u koho ověřit, že to, kam druhé provázím, je skutečně Boží cesta, a ne místo, kde druhé chci mít já, protože mi to přijde zajímavé nebo správné.

Alena Scheinostová - Katolický týdeník