Nebe v mé duši (2)
Bl. Alžběta od Trojice (1880 - 1906)
3. "Má Duše je stále v Mých Rukou" (Žl 118,109). Hle, co znělo v Duši mého Mistra! roto také uprostřed všech Úzkostí zůstával stále Klidný a Silný. Má duše je stále v mých rukou! Co jiného to znamená než ono plné sebevlastnění v Přítomnosti Pokojného? Je i jiná Kristova Píseň, kterou bych chtěla neustále opakova: "Uchovám vám Svou Sílu" (srov. Žl 58,10, DP 28,8). Má Řehole mi říká: "V mlčení bude vaše síla." Zdá se mi tedy, že uchovat svou sílu v Pánu znamená dosáhnout jednoty v celém svém bytí skrze vnitřní ticho. Znamená to usebrat všechny své mohutnosti, aby se "zaměstnávaly jediným cvičením lásky" (srov. DP 28,8). Znamená to mít "čisté oko (Mt 6,22), které Božímu Světlu dovoluje, aby nás ozářilo.
Duše, která rozmlouvá se svým já, zabývá se svými pocity a honí se za neužitečnou myšlenkou či jakoukoli touhou, rozptyluje své síly a není zcela zaměřena na Boha. Její lyra se nerozeznívá jednohlasně pod Dotykem Mistra, není schopná vyloudit Božskou Harmonii. Je tu ještě příliš lidského, a to vyvolává nesoulad. Duše, která si ve svém "vnitřním království" (srov. ŽP 4,5) nechává něco pro sebe, jejíž mohutnosti nejsou "uzavřeny" v Bohu, nemůže být dokonalou Chválou Slávy. Není schopna bez přerušení zpívat "canticum magnum" (velkou píseň), o níž mluví svatý Pavel, protože v ní ještě nevládne jednota. Místo toho, aby bez překážek a prostým srdcem usilovala o Jeho Chválu, je nucená každou chvíli ladit struny na svém nástroji, které se jí rozbíhají na všechny strany.
4. Tato krásná vnitřní jednota je nezbytná pro duši, která touží na zemi žít životem blahoslavených, to znamená životem prostých bytostí, duchů. Zdá se mi, že právě to měl Mistr na Mysli, když mluvil s Magdalénou o "unum necessarium" (jediném potřebném, Lk 10,42). Velká světice to dobře pochopila! Oko její duše, ozářené světlem víry, poznalo svého Boha pod Závojem Lidství. V tichu, mlčení, usebrání svých mohutností "poslouchala Slova, která k ní mluvil" (srov. Lk 10,39). A proto mohla zazpívat: "Moje duše je stále v mých rukou" a ještě jedno krátké slovo: "Nescivi". Ano, ona už neznala nic než jen Jeho Samotného. Mohou kolem ní dělat hluk, mohou se kolem ní hašteřit - "Nescivi!" Mohou ji obviňovat - "Nescivi!" Ani starost o dobré jméno, ani vnější věci ji nemohou vytrhnout ze "svatého mlčení".
5. Tak je tomu s duší, která vstoupila do "pevnosti svatého usebrání" (DP 40,23). Oko její duše, otevřené jasem víry, objevuje svého Boha, Přítomného a Žijícího v ní. Ona pak ze své strany nepřestává být přítomná pro Něho, v krásné prostotě, že On ji chrání se Žárlivou Péčí. Pak mohou přijít zvenku vzrušení, zevnitř bouře, mohou sáhnout na její čest - "Nescivi!" Bůh se může skrýt, odejmout jí Svoji vnímatelnou Milost - "Nescivi!" ... A ještě se svatým Pavlem zvolá: "Pro Jeho Lásku považuji vše za ztrátu" (Flp 3,8). Tehdy má Mistr Svobodu, Svobodu darovat se, dávat se podle "Své Míry". A duše, která získala takovou prostotu a sjednocení, se stává Trůnem Neměnného, protože "Jednota je Trůnem Trojice" (Ruysbroeck).
