KARMEL - Hora Matky Boží

Bl. Alžběta od Trojice (1880 - 1906)

Devátý den exercicií

První rozjímání
„Bůh nás předurčil k přijetí za syny skrze Ježíše Krista, v Jednotě s Ním, podle Výroku Své Vůle, aby zazářila Sláva Jeho Milosti, skrze niž nás ospravedlnil ve Svém Milovaném Synu, v němž máme Vykoupení pro Jeho Krev, Odpuštění hříchů pro Jeho Nesmírnou Milost v Jeho Moudrosti..." (1). Duše, která se opravdu stala dcerou Boha, se podle slov apoštola Pavla nechává vést Duchem Svatým: „Ti, kdo jsou v Duchu Svatém, jsou Božími dětmi" (2). A ještě: „Nedostali jsme ducha otroctví, abychom se báli, ale ducha synovství, v němž smíme volat Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s Ním, budeme spolu s Ním účastni Boží Slávy" (3). Bůh nás stvořil ke Svému Obrazu a ke Své Podobě, abychom mohli dojít až do této Propasti Slávy.
„Vidíte", říká svatý Jan, „jakou Láskou nás Otec obdařil, když nám dovolil nazývat se Božími dětmi a skutečně jimi být... Od této chvíle jsme Božími dětmi a ještě nevíme, co budeme. Víme, že až přijde, budeme Mu podobní, protože Ho uvidíme takového, jaký je. A každý, kdo má v Něm tuto naději, je posvěcen, vždyť On Sám je svatý" (4).
Taková je míra svatosti Božích dětí: být svatý jako Bůh, být svatý Boží Svatostí tím, že žijeme spojeni s Bohem v bezedné hlubině, kterou je naše vlastní nitro... „Duše se zdá být jistým způsobem podobná Bohu, který sice nachází Zalíbení ve všem, ale nikde tolik jako Sám v Sobě, protože v Sobě vlastní Nejvyšší Dobro, před nímž je vše ostatní jako nic. Tak i všechny radosti, které duše zakouší, jsou jen předchutí a pozváním nejraději vychutnávat to Dobro, jež vlastní ji samu a s nímž se nemůže srovnávat nic jiného." „Náš Otče v Nebi..." (5). V tomto „malém Nebi", jež si vytvořil v samém středu naší duše, Ho máme hledat; a hlavně: tam máme přebývat.
Kristus jednou řekl samařské ženě, že „Otec hledá ty, kdo Ho budou opravdově ctít a klanět se Mu v Duchu a v pravdě" (6). Dělejme radost Jeho Srdci a klanějme se Mu takto. Klanějme se Mu „v Duchu": to znamená mějme srdce a mysl upřené na Něho a ducha plného poznání Boha ve světle víry. Klanějme se Mu „v pravdě": tedy našimi skutky, protože skrze skutky se stáváme pravdivými; tak budeme vždy dělat, co se líbí Otci, jehož dětmi jsme se stali. A konečně „klanějme se Mu v Duchu a v pravdě": to znamená skrze Ježíše Krista a s Ježíšem Kristem, protože On Sám je tím, kdo se skutečně „klaní v Duchu a v pravdě".
Tehdy budeme Božími dětmi, na vlastní kůži poznáme pravdivost těchto Izaiášových slov: „Budete sát nošeni v náručí, hýčkáni na kolenou" (7). Každou svou činností Bůh jakoby naplňoval duši Něžností a Projevy Lásky, jako matka, která k sobě pozvedá své dítě a krmí ho svým mlékem. Buďme pozorní k Tajemnému Hlasu našeho Otce! Říká: „Mé dítě, dej Mi své srdce" (8).

(1) Srov. Ef 1,5-8; (2) srov. Řím 8,14; (3) srov. Řím 8,15-17; (4) srov. 1 Jan 3,1-3; (5) srov. Mt 6,9; (6) srov. Jan 4,23); (7) srov. Iz 66,12; (8) srov. Př 23,26.

Druhé rozjímání
„Ale Bůh, Bohatý v Milosrdenství, z Velké Lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy" (1). „Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží Slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo Jeho Milostí Vykoupením v Kristu Ježíši. Jeho ustanovil Bůh, aby Svou Vlastní Smrtí se stal Smírnou Obětí za naše hříchy. Tak prokazuje, že je Spravedlivý a ospravedlňuje ty, kdo v Něho věří" (2) (svatý Pavel).
„Hřích je tak strašným zlem, že se člověk nesmí dopustit žádného hříchu – i kdyby jím chtěl získat jakkoli velké dobro nebo se jím chtěl vyhnout jakkoli velkému zlu." „A přece jsme mnoho zhřešili." Jak bychom neměli „padnout na kolena v adoraci, když se přece smíme nořit do Propasti Slitování a naše oči vidí: Bůh z nás sňal naše hříchy" (3)? On řekl: „Vymažu všechny jejich nevěrnosti a na jejich hříchy už nevzpomenu" (4).
„Pán chtěl ve Své Shovívavosti obrátit naše hříchy proti nim samým; našel způsob, jak je obrátit k našemu užitku, jak je proměnit v našich rukou v nástroj Spásy. Ať to však nijak nezmenšuje ani naši ošklivost nad hříchem ani naši bolest z toho, že jsme hřešili. Nicméně platí, že naše hříchy se nám staly pramenem pokory" (5).
Když duše „ve svém nitru s očima planoucíma láskou pohlíží na Nesmírnou Boží Velikost, na Jeho Věrnost, na Důkazy Jeho Lásky, na Jeho Dobrodiní, která nemohou nic přidat k Jeho Blaženosti; a když se pak dívá na sebe a spatřuje svou zlobu vůči tak Nesmírnému Pánu, vrací se do vlastního nitra s takovým pohrdáním vůči sobě, že neví, jak vydržet takovou ošklivost" (6). To „nejlepší, co ještě může udělat, je stěžovat si u Boha, svého Přítele, že ji – i když sebou tak pohrdá – neponížil tolik, jak si přála. Odevzdává se do Boží Vůle a ve vnitřním sebezapření nachází pravý, nepřekonatelný a dokonalý pokoj, který nemůže narušit naprosto nic. Vrhla se totiž do takových hlubin, kde ji nikdo nebude hledat" (7).
„Kdyby mě někdo ujišťoval, že už nalezl nejhlubší hlubinu, tedy že se ponořil až na dno pokory, nevyvracel bych mu to. Nicméně zdá se mi, že být ponořen až na dno pokory znamená být ponořen do Boha, neboť Bůh je Nejhlubší Hlubina. A proto pokora – stejně jako láska – může vždycky ještě růst" (8). „Protože pokorná bytost je nádobou, které je třeba; nádobou, která může pojmout Milost, když Ji do ní Bůh chce vlít: buďme pokorní" (9). „Pro pokorného člověka není Bůh nikdy dost vyvýšen a on sám není nikdy dost umenšen. Ale právě zde se děje zázrak! Jeho bezmoc se proměňuje v moudrost a nedokonalost v jednání, jež je v jeho očích vždy nedostatečné, se mu stává největší rozkoší v životě. Kdo je v nitru pokorný, nepotřebuje příliš mnoho slov, aby byl poučen; Bůh mu sděluje víc, než ho může naučit druhý člověk; tak je to s Božími učedníky" (10).

(1) Ef 2,4n; (2) srov. Řím 3,23-26; (3) Ruysbroek († 1381); (4) srov. Iz 43,25; (5-10) Ruysbroek.

Zdroj: http://karmel.cz/index.php/karmelitanska-spiritualita/texty-z-tradice/59-alzbeta-od-nejsvetejsi-trojice/597-nebe-ve-vire-9-1

http://karmel.cz/index.php/karmelitanska-spiritualita/texty-z-tradice/59-alzbeta-od-nejsvetejsi-trojice/599-nebe-ve-vire-9-2