Korespondence (13/1)
Sv. Jan od Kříže (1542 - 1591)
13. Jednomu bosému karmelitánu (1)
Pokoj Jžíše Krista ať je vždycky ve vaší duši, synu.
Dostal jsem dopis Vaší Důstojnosti, v němž mi sdělujete, jak ve vás Náš Pán vkládá velké touhy, abyste zaměstnával svou vůli pouze Jím, a to tak, že Ho budete nadevše milovat, a žádáte mě, abych vám poskytl nějaké rady, jak toho dosáhnout.
Těší mě, že vám Bůh dal tak svaté touhy, a mnohem více mě bude těšit, až je budete uskutečňovat. (2) K tomu je vám zapotřebí, abyste si povšiml, jak všechna zalíbení, radosti a náklonnosti vznikají v duši vždycky skrze vůli a touhu po věcech, jež se jí nabízejí jako dobré a vhodné a plné rozkoše, protože jsou podle jejího zdání příjemné a vzácné; a podle toho se k nim obracejí žádosti vůle, která je očekává, raduje se z nich, když je má, bojí se je ztratit, a bolí ji, když je ztrácí; a tak je náklonnostmi k věcem a jejich vychutnáváním duše vzrušována a zneklidňována.
Nu, a ke zničení a umrtvování těchto zálibných náklonností ve všem, co není Bůh, si musí Vaše Důstojnost uvědomit, že všechno to, čím se může vůle rozličně těšit, je pouze to, co je líbezné a rozkošné, poněvadž je to podle jejího zdání příjemné; a žádná rozkošná a líbezná věc, jíž by se mohla těšit a radovat se z ní, není Bůh, neboť tak jako Bůh nemůže spadat pod vnímání ostatních mohutností, nemůže spadat ani pod žádosti a zalíbení vůle; tak jako totiž v tomto životě nemůže duše Boha podstatně zakoušet, tak také žádná příjemnost a rozkoš, jež by zakoušela, ať by byla sebevyšší, nemůže být Bůh; neboť také všechno to, co může vůle rozličně zakoušet a dychtit po tom, je pouze takové, nakolik to zná jako ten nebo onen předmět. Nu, a protože vůle nikdy nezakusila Boha, jaký je, ani Ho nezpoznala jako nějaký vjem žádosti a neví tedy, jaký Bůh je, nemůže ani její chuť vědět, jaký je, ani nemohou její bytí, žádost a zalíbení dospět až k tomu, aby uměla Boha zakoušet, neboť je to nad veškerou její schopnost; a tak je jasné, že žádná jednotlivá věc ze všech, které může vůle zakoušet, není Bůh. A proto, aby se s Ním mohla sjednotit, musí se vyprázdnit a odpoutat od jakéhokoliv nezřízeného hnutí žádosti a zalíbení ve všem, z čeho se lze různě těšit, jak Nebeského, tak pozemského, časného nebo duchovního, aby se očištěna a zbavena jakýchkoliv nezřízených zalíbení, choutek a žádostí celá oddala všemi svými hnutími lásce k Bohu. (3) Neboť může-li nějakým způsobem vůle pojmout Boha a sjednotit se s Ním, není to díky nějakému vjemovému prostředku žádosti, nýbrž skrze lásku; a jako rozkoš, příjemnost a jakékoliv zalíbení, které mohou spadat pod vůli nejsou láska, vyplývá z toho, že žádný z příjemných pocitů nemůže být přiměřeným prostředkem, aby se vůle sjednotila s Bohem, nýbrž jen působení vůle, neboť působení vůle je velice odlišné od jejího cítění: skrze své působení se sjednocuje s Bohem a končí v Něm, což je láska, a nikoliv skrze cítění a vnímání své žádosti, která se usadí v duši jako cíl a dovršení.
Poznámky:
(1) Obsah tohoto dopisu se velmi podobá dvěma kapitolám (46 - 47), kterou jsou několika kodexy připojeny k nedokončené třetí knize Výstupu na Horu Karmel. S největší pravděpodobností se jedná o "skicu", kterou si světec udělal před napsáním tohoto komentáře a kterou pak použil jak při psaní sedmnácté kapitoly třetí knihy Výstupu, tak v tomto dopise. O adresátovi nevíme nic bližšího; také rok napsání je nejistý, obvykle se uvádí 1589.
(2) Touhy mají v duchovním životě nesmírný význam pro svou schopnost nekonečného růstu, jež jim umožňuje dosáhnout Boha (sv. Kateřina Sienská). Nebyly by však k ničemu, kdyby neměly své prodloužení v konkrétní realizaci.
(3) Jedinou cestou člověka ke sjednocení s Bohem jsou teologální ctnosti víry, naděje a lásky, z nichž bude dále zdůrazněna pouze poslední. Srov. 2V6.
