KARMEL - Hora Matky Boží

Sv. Jan od Kříže (1542 - 1591)

Tento bratr se musel stát služebníkem Krista a Panny Marie Karmelské. Bylo totiž nemožné trávit čas s mým bratrem a nebýt jím ovlivněn. Všichni, kdo s ním měli co do činění, byli zasaženi ohněm v jeho duši.
Já jsem Duruelo navštívil přibližně tou dobou, neboť matka Terezie si velmi přála mít zprávy o svém milovaném synu, protože věděla, že na světě je málo odlehlejších míst než toto. Když jsem dorazil, byla už práce vidět. Sám jsem se snažil udělat, co jsem mohl. To místo bylo opravdu úplně ztracené. Než přišli bosí karmelitáni, místní naléhavě potřebovali Boha, neboť neměli kněze, který by jim sloužil. Mohl jsem také svému bratrovi a bratru Petrovi přinést nějaké jídlo. Bůh ví, že ho potřebovali. A přece vystačili s tím málem, co měli. Některé dny se postili až do soumraku, protože ani kvůli jídlu neodkládali nářadí. Laický bratr pak obešel domy v sousedství. Dobří lidé mu dali trochu chleba, z kterého si dělali řídkou polévku ochucenou špetkou soli. A přece ji jedli s takovým potěšením, jako by to byl pečený bažant.
Přes všechnu prostotu má toto místo své kouzlo - je zastrčené v jednom zákoutí klikatého údolí hustě porostlého duby cesmínovitými. Klášter, kterému říkali "palác", byl úhlednější než cokoli, co jsem kdy viděl, neboť onen laický bratr uměl skvěle opracovávat kámen. Kostel byl prázdný, nebyla v něm jiná ozdoba než Socha Krista, ale vzbuzoval zbožnost. Rolníci, kteří v okolí pracovali, se nemohli vynadivit, když viděli, jak se staré opuštěné místo proměnilo. Kdykoli tam přišli, bratr Jan jim kázal a pak je zpovídal. Když byl hotov kostel, bratři už nemuseli chodit žebrat o jídlo, neboť venkované jim ho sami nosili. Když ale měli víc, než potřebovali, bratr Jan štědrost venkovanů odmítal s tím, že řeholníci musejí žít v chudobě. Jednou jsme byli jistým rolníkem pozváni, abychom povečeřeli v domě jeho pána. Toto pozvání bratr Jan zdvořile odmítl. Později mi řekl, že jejich laskavost nepřijal, protože nepotřeboval, aby mu za to, že koná Boží Dílo, někdo platil nebo děkoval. Přijímal pouze chléb, a to jen když nebylo zbytí, protože bratr laik založil zeleninovou zahrádku, která jim poskytovala všechno, co potřebovali. Můj bratr říkával, že Prozřetelnost mu zajistí všechno, co potřebuje. Co by s ním ale bylo, kdyby nepotkal toho laického bratra, vůbec netuším. Nejenom, že to byl zkušený stavitel, ale dokázal také pěstovat zeleninu, léčivé byliny i koření. Ve všech těchto záležitostech se bratr Jan podřizoval větším znalostem laického bratra a bez námitek dělal na zahradě a v tom, co se netýkalo duše, všechno, jak mu Petr řekl. A přece můj bratr vždycky dokázal spojit obojí. Využíval každou příležitost, aby o takových věcech přemýšlel ku prospěchu jich obou. Jejich první úrodou byla cizrna. Když ji mlátili, můj bratr řekl, jak sladké je pracovat s těmito němými zrníčky. Viděl Ruku Boha Stvořitele ve všem, dokonce i v zrnkách cizrny, a velmi nad tím žasl. Víc jsem ale žasl já nad jeho slovy, kterými dokázal vyjádřit, jak velice miluje prostotu života v tomto odlehlém koutě a jak málo se touží vrátit do vřavy světa. I když jsem ho nikdy neviděl nespokojeného, nemůžu si vybavit žádnou jinou dobu, kdy by byl šťastnější než v tomto období. Musel jsem myslet na to, jak by byl náš otec na takového syna hrdý. O našem otci věděl už hodně, ale nikdy ho neunavovalo slyšet o něm něco dalšího. Chtěl také, abych o něm mluvil v přítomnosti laického bratra a dalších mnichů, aby se mohli poučit, jak je možné žít plným a dokonalým životem ve shonu světa. Dodával ale, že on by tak žít nemohl, protože pro takový život není stavěný. Jediný způsob života, který mu Bůh ušil na míru, byl život v ústraní. Jeho pokora byla nezměrná a nejvroucnější touhou jeho srdce bylo objevit skryté poklady duše. Přece však za ně nechtěl nějaké pochvaly ani na ně nebyl pyšný. "Žádný zloděj není větší než zloděj v nás, " říkával. Vysvětloval, že Bůh do našich duší vložil určité kvality, které nám nikdo nemůže vzít, ale skrze marnivost a další naše špatné vlastnosti se jim oddáváme a vydáváme je za své, což je totéž, jako bychom je kradli Bohu. Tak se z nás stávají zloději. Často zvolal: "Bože, zachraň nás před námi samými!" V Duruelu jsem strávil asi měsíc a zůstal bych déle, kdyby mě neodvolaly povinnosti domů. Když se mi nechtělo odejít, bratr Jan hned přispěchal, aby mi připomněl mé závazky. Abychom uklidnili matku, poslali jsme jí dopis po mezkařovi z Macera de Abajo, místa od Duruela vzdáleného asi pět kilometrů.
Jako starší bratr jsem také cítil povinnost vyčinit mu, že matce málo píše. S výčitkou svědomí mi slíbil, že to bude dělat. Od té doby držel slovo a psal jí krásné dopisy, které nás uchvacovaly.
Dokud budu žít, nezapomenu na tyto dny, které byly všechny stejné, nicméně právě tím pamětihodné. Vstávali jsme před rozedněním a vydávali se do vesniček nebo malých osad. Bratr Jan začal zpovídat, dokud nebyl čas na Mši, při níž kázal. Se soumrakem jsme se vracívali do Duruela. Když jsme ale cestou potkávali vesničany, věnoval se každému zvlášť. Tak jsme se často domů vraceli hodně dlouho po soumraku. Já, jako pokorný tkadlec, jsem velmi citlivě vnímal tu čest, které se mi dostalo, když mi bratr dovolil, abych se na takových věcech podílel. Ale nikdy jsem se necítil méně hoden této cti, než když na mě naléhal, abych k rolníkům také promluvil. Vyzval mě, abych jim řekl, jak bychom přes všechnu svou světskost měli milovat Boha a sloužit Mu celým svým srdcem a celou svou myslí. Říkával, jak potěšen náš Nebeský Otec bude, až shlédne dolů a uvidí naše dílo. A přál si, abych jim to říkal já.

František de Yepes y Alvárez, rodný bratr sv. Jana od Kříže o svém bratru a bratru Petrovi od Krista