Tam jsem sedával a plakal
Sv. Jan od Kříže (1542 - 1591)
Nad řekami,
které jsem v Babylóně nacházel,
tam jsem sedával a plakal,
tam jsem půdu zaléval,
když jsem vzpomínal na tebe,
ó, Sióne, kterého jsem miloval!
Vzpomínka na tebe byla sladká,
a kvůli ní jsem ještě víc plakal.
Odložil jsem sváteční oděv,
a oděv útrap jsem oblékal,
a na zelené vrby jsem zavěsil
hudbu, kterou jsem v sobě nosil,
a vložil jsem ji do naděje
na to, co jsem od tebe očekával.
Tam mě ranila láska;
a ta zachvacovala mé srdce.
Řekl jsem jí, aby mě zabila,
vždyť tak hluboce zraňovala.
Vrhal jsem se do jejího ohně,
věda, že mě stráví,
a odpouštěl jsem tak ptáčkovi,
který v ohni dokonával.
Zmíral jsem sám v sobě,
a jen v tobě jsem dýchal,
v sobě jsem pro tebe umíral,
a pro tebe vstával z mrtvých,
neboť vzpomínka na tebe
zároveň dávala i brala život.
Bavili se cizinci,
mezi nimiž jsem byl zajatcem;
žádali mě o písně,
v nichž jsem opěvoval Sión:
Zazpívej nám nějaký hymnus o Siónu,
ať zjistíme, jak zní.
Řekněte mi: Jak bych v cizí zemi,
kde jsem pro Sión plakal,
mohl opěvovat radost,
která ve mně bývala kvůli Siónu?
Zapomněl bych na něj,
kdybych se radoval v cizí zemi.
Ať k mému patru přilne
jazyk, kterým mluvím,
pokud bych na tebe měl zapomenout
v zemi, kde přebývám!
Sióne, navzdory zeleným ratolestem,
které mi Babylón skýtal,
ať na mne zapomene tvá pravice,
vždyť to je to, co jsem v tobě nejvíc miloval
pokud se na tebe již nerozpomenu
i uprostřed toho, z čeho se budu nejvíc radovat,
a pokud bych měl mít svátek
a slavit jej bez tebe!
Ó, dcero babylonská,
ubohá a nešťastná!
Blažený byl
ten, kterému jsem důvěřoval,
a který tě má potrestat
za to, co jsem snášel z tvé ruky,
a který připojí své maličké,
a mne, protože jsem v tobě plakal,
ke Skále, kterou je Kristus,
kvůli kterému jsem tě opouštěl.
Pouze Bohu náleží skutečná Sláva.
