Lásko, směješ se, pláčeš, křičíš, mlčíš...
Sv. Marie Magdaléna de Pazzi (1566-1607)
Poté co jsem přijala Svaté Přijímání, viděla jsem Ježíše plného Lásky a On mi řekl: „Pojď, holubičko Moje v rozsedlinách skály, v úkrytu nad strží!" (Pís 2,14). A já odpověděla: „Ježíši, můj Nejmilejší, nevím, jak mám vstoupit." A Ježíš mi řekl: „Pohlédni na Mne, vydechnu a pak se nadechnu. Vydechnu a daruji ti Svůj Dech a pak se nadechnu a vtáhnu Svůj Dech do Svého Nitra s ním uvedu do Svého Nitra i tebe."
A tak do mne vydechl Svůj Něžný Dech, velmi láskyplně, pak vdechl a Svůj Dech vtáhl opět do Svého Nitra a s Ním uvedl do Svého Nitra i mne a uzavřel mne Dveřmi Svého Boku.
Zdálo se mi, že se Ježíš se Svou nevěstou, duší, sjednotil v Nejniternějším Sjednocení; přitiskl Svou Hlavu na hlavu nevěsty, Své Oči na její oči, Svá Ústa na její ústa a Své Ruce a Nohy a nakonec všechny ostatní Údy na údy její, takže nevěsta s Ním byla jedno; chtěla vše, co chtěl Ženich, viděla vše, co bylo v jejím Ženichovi, okoušela vše, co okoušel Ženich, konala všechna Ženichova Díla a toužila po všem, po čem toužil On, a po ničem jiném. Bůh si přeje, aby s Ním byla duše takto sjednocena, touží se s ní takto sjednotit. A když má duše svou hlavu přitisknutou k Hlavě Ženicha, nemůže chtít nic jiného, než se sjednotit s Bohem a než aby Bůh se sjednotil s ní. A tak chce vždy, co chce Bůh.
Bůh vidí Sama Sebe zcela v Sobě Samém a jen On Sám Sebe obsáhne. A vidí Sebe rovněž ve všech tvorech, i v těch, které nemají vědomí, neboť je v nich přítomen Svou Silou, a umožňuje jim jednat a být plodnými. Tak i duše, která má své oči na Ježíšových Očích, vidí sebe sama v Bohu a Boha vidí ve všech věcech. Vidí i svou vlastní nemohoucnost a díky tomu ví a vidí, že obsáhnout Sebe Sama může jedině On Sám. A tak duše vidí, co vidí Bůh. Okouší Boha a všechny věci s lahodnou náklonností a z nedostatečnosti, která je jim vlastní, získává jen dobro/náklonnost. Stejně okouší a vychutnává duše všechny věci s náklonností, když má svá ústa na Ježíšových Ústech, a podobně těží dobro z jejich nedostatečnosti, neboť když je svědkem, že nějaký tvor udělá chybu, neumí to přijmout jinak než s náklonností, a tak zakouší, co zakouší Bůh. Bůh vše činí v Moudrosti a Síle, ano, všem tvorům dává moudrost a sílu; a duše, která je s Bohem sjednocena a má své ruce na Jeho Rukou, koná svá díla rovněž s moudrostí a silou; říkám s moudrostí, protože se chrání všech věcí, které by jí mohly škodit a které se nelíbí Bohu. A také s mocí, protože duše zamilovaná do Boha věří, že zvládne vše, i to, co je nemožné...
Viděla jsem, že Boží Láska je tak Veliká a Bezbřehá, že tvor Ji nebude moci nikdy... nikdy pochopit. Ano, zdálo se mi, že nikdo Ji nemůže chápat, byť jen trochu, jestliže Ji nezakusil. A když jsem tuto Velikou Lásku viděla, musela jsem v nitru volat „Lásko, Lásko", a to s takovou vehemencí, že jsem tato slova dokonce nahlas volala svými ústy. A kdybych mohla, proběhla bych celý svět, abych v něm volala: „Lásko, Lásko". Když jsem se ale podívala kolem sebe a viděla, že tvorové se tak málo obracejí k této Lásce, pocítila jsem palčivou bolest a prolévala proudy slz a byla velmi smutná.
Lásko, Lásko, Lásko, nikdy Tě nepřestanu volat, Lásko: Lásko, kterou nikdo nemiluje ani nepoznává; moje Lásko, Radosti mého srdce, Ty jsi Láska...
Lásko, Lásko, směješ se, pláčeš, křičíš, mlčíš, Lásko!...
Nechápeš? Ježíši, můj Nejmilejší, Zblázněný Láskou... Zblázněný Láskou, říkám, můj Ježíši; Lásko, ty jsi Nejpůvabnější a Nejjasnější Láska! Stará i nová Pravda! Lásko, Lásko, občerstvuješ, utěšuješ, Lásko! Lásko, Lásko, jsi Milující a Sjednocující Láska! Lásko, Ty jsi Bolest i Občerstvení, Lásko, Ty jsi námaha i klid, smrt a život jsi, Lásko! Lásko, Lásko, co v Tobě není? Co v Tobě chybí, Lásko? Lásko, Lásko, Ty jsi Moudrá i Veselá! Lásko Vysoká i Hluboká! Lásko, Lásko, jsi Úžasná! Nelze Tě opanovat, nelze Tě proniknout ani pochopit, Lásko!
