Biografie (11)
Sv. Marie od Ukřižovaného Ježíše (1846 - 1878)
Aby nebyla odhalena, zvolila jiný převlek a stala se domácí služebnou. Často měnila domy, kde sloužila, podle toho, jak si jí kde vážili. V domech, kde nejvíce trpěla, zůstávala nejdéle. Stalo se, že nastoupila do služby k jednomu svému příbuznému, který ji neznal. Zjistila to hned v prvých dnech, její páni však v tomto ohledu neměli nejmenší podezření. Jak by mohli v této chudé dívce, oblečené po tureckém zpsůobu, poznat svoji sestřenici? Dostala na starost kuchyň a péči o nejmenší děti. Ty k ní brzy přilnuly natolik, že jí byla služba v kuchyni odebrána, aby mohla dětem věnovat všechen svůj čas. Miriam to zároveň těšilo i bolelo: těšilo ji, že se může starat o své malé bratránky, ale bolelo ji, že jim nemůže prozradit své jméno. Nebylo dne, kdy by nezaslechla vyprávět příběh o svém vlastním zmizení. Její příbuzní, kteří se tím cítili zneuctěni, nepřestávali na její hlavu svolávat zlořečení.
"Nikdy jsem tolik netrpěla," řekla později Miriam. "Cítila jsem k této rodině tu nejsilnější náklonnost, a přitom jim nemohla říct své jméno. Rozpravy, které jsem slýchala, mi lámaly srdce, přitom jsem k tomu musela mlčet, a to za cenu neustálé ostražitosti. Kolik sil mě to mlčení stálo! Ke své hanbě přiznávám, že jsem tisíckrát měla pokušení se jim konečně odhalit. Modlila jsem se k Panně Marii, aby mě podepřela. Jednou při jídle, když jsem viděla obrovský zármutek svých blízkých, jsem propukla v pláč. Celí překvapení, že mě vidí plakat (bylo to poprvé, kdy jsem plakala před nimi), se mě vyptávali na důvod mého žalu, protože mě měli velmi rádi. V tu chvíli už jsem téměř podlehla, chtěla jsem se jim vrhnout do náruče a zvolat: Já jsem Miriam! Zjevně mi pomohla Panna Maria. Odpověděla jsem jim pouze: Pláču, protože vidím plakat vás. A jelikož u stolu zrovna přečetli dopis oznamující, že k nim má přijet na návštěvu jedna teta, která by mě určitě poznala, ještě ten den jsem jim řekla, že odcházím. Navzdory jejich naléhání a slzám jsem rychle sbalila všechny své věci a vyšla ven, zahalená svým velkým závojem. Ve dveřích jsem se akorát minula s onou tetou a ještě jsem slyšela, jak říká mému bratranci: ´Co je to za dívku? Jako by mi srdcem projel meč, když procházela kolem mě. Chtěla bych s ní mluvit.´ Zrychlila jsem krok a honem se běžela schovat u jedné žebračky. Díky Bohu se jim nepodařilo mě najít. Tohle utrpení trvalo tři měsíce."
