Biografie (2)
Sv. Marie od Ukřižovaného Ježíše (1846 - 1878)
Přestože jí v nové rodině nic nechybělo, Miriam bolestně snášela, že je sirotek. Záviděla svým bratrancům, že mohou popravdě oslovovat své rodiče něžnými jmény otče a matko. Aby ji utěšili, pokaždé jí opakovali, že Matkou sirotků je přeci Panna Maria. Miriam se k Ní proto často modlila a s roztomilou prostotou Jí připomínala, že je nyní její dvojnásobnou matkou, když přišla o svoji pozemskou matku. Od svých pěti let držela každou sobotu na Její Počest půst. Až do večeře vydržela bez jakéhokoli jídla a odmítala všechny pochoutky, které jí nabízeli, s tím, že jí nedělají dobře (myslela ovšem, že jí nedělají dobře na duši). Pěstouni ji tedy dál nenutili, mysleli si, že je nemocná.
Matka Boží její sebezápor odměnila Zázrakem. Miriam před Její Obraz ráda stavěla ty nejkrásnější a nejvoňavější květy; a často je vyměňovala, aby byly stále čerstvé. Jednoho dne spatřila, že květiny zakořenily a vydávají líbeznou vůni. Plná radosti a vděčnosti ani nepomyslela, že by si snad tento Div vysloužila svým sebezáporem a nevinností. Běžela to hned oznámit svému strýci. Tento Projev zvláštní Náklonnosti Panny Marie vůči jeho neteři ho hluboce dojal. Svolal ostatní členy domácnosti a několik sousedů, aby společně, se svícemi v rukou, poděkovali Ježíši a Jeho Nebeské Matce. Také samozřejmě přivolali místního faráře, který ve strachu, aby se do duše malé Miriam nevloudil duch pýchy, začal děvčátku přísně vysvětlovat, že důvodem toho ojedinělého úkazu jsou pouze její hříchy. Jenže pokora toho andílka byla snad ještě větší než nevinnost: Miriam k úžasu všech okolo hned padla na kolena a se sepjatýma rukama prosila o odpuštění.
Stvoření bývá pro mnohé oponou, přes kterou nevidí Boha, pokud se jim nestane přímo překážkou. Miriam ale Stvořitele viděla ve všem jako v zrcadle, vše vnímala jako prostředek, jak se přiblížit k Nebi. Jako by ani nebyla dotčena prvotním hříchem.
Jednou dostala na hraní malá ptáčátka. Když si uvědomila, že se ptáčci nemohou sami umýt, chtěla jim z lásky tuto službu poskytnout. Zemřeli do jednoho. Zdrcená je šla pohřbít na zahradu. Zatímco jim hloubila hrobeček, uslyšela Hlas, který jí říkal: "A takto pomíjí vše! Ale když Mi budeš chtít dát své srdce, zůstanu ti navždy." Tato Slova se jí vryla hluboko do duše a později si je ráda opakovala.
Žádný div, že se Miriam od toho dne všechny marnosti světa zprotivily. Strojit se do šatů pro ni bylo utrpením. Když hleděla na všechny drahocenné ozdoby, říkala si: "Proč takhle zdobit tělo, z kterého má být jen potrava pro červy?" Myšlenky na smrt ji neopouštěly. Její nejmilejší zábava spočívala v tom, že si rukama vyhloubila jámu, do které se natáhla. Nevadilo jí, že si ušpiní bílé šatičky, služebná ji však za to vždycky vyhubovala.
V šesti letech se v ní probudila touha po utrpení. Jako druhá Terezka toužila zemřít jako mučednice, aby se dostala do Nebe co nejdřív. Později byla pod poslušností nucena říct vše, co se této touhy týkalo: vyznala tedy bezelstně, že ji napadalo vyskočit z okna, aby urychlila svůj přechod do věčnosti. "Nevěděla jsem, že to Dobrý Bůh zakazuje," vysvětlovala.
Věřila, že o vánoční noci Pán splní vše, o co Ho poprosíme. Schovala se tedy o štědrovečerní noci v zahradě, aby si vyprošovala mnoho Milostí, zejména Milost zemřít pro víru.
Vším tím se odlišovala od dětí svého věku, jak dokládá i následující vyprávění. Jednou rodina Miriam hostila neznámého poustevníka, kterého pak už nikdy neviděli. Než odešel, přivedli k němu děti, aby jim požehnal. Když spatřil Miriam, velmi se rozrušil. Vzal její ruce a sevřel je ve svých. Po chvilce ticha řekl jejímu strýci: "Zapřísahám vás, abyste se o toto dítě staral se zcela zvláštní péčí." A odešel, aniž by cokoli dál vysvětloval.
