Ze „Života Ondřeje Corsini", který sepsal biskup František Venturi
Sv. Ondřej Corsini (zač. 14. století - 1374)
(Věrný a rozvážný služebník, kterého Pán ustanovil nad Svou čeledí)
Ondřejovi byla správa fiesolské diecéze svěřena na zřejmý Pokyn Boží. Věnoval se proto službám Božím s takovou péčí, staral se o Spásu duší s takovou bdělostí a úkol po dlouhou dobu mu svěřený plnil s takovou svědomitostí, že může být vzorným příkladem představeného pro všechny pastýře Církve. Především – ačkoliv byl poměrně starý a trpěl různými nemocemi – nejen že nepovolil v přísnosti, s níž ve svém životě dříve ovládal své smysly, ale naopak ji ještě zvětšil. K chudákům a ubožákům projevoval tento světec takovou dobrotu, že i jen pomyslit na ně nedokázal bez slz. Je o něm dobře známo, že od něho žádný chudý neodešel bez útěchy. Sám totiž většinou u dveří své rezidence vlastní rukou rozdával chléb žebrákům. Ale dobročinnost tohoto svatého muže se neomezovala jen na toto místo, nýbrž sahala dál a šířeji. Byl totiž velmi štědrý a velkorysý i vůči těm, o nichž se dověděl, že je svírá tíseň nedostatku, ale že jejich (společenské) postavení nebo věk či urozený původ jim brání otevřeně k němu přijít. Sám je tedy předcházel s takovou šlechetností, že některým dával i obilí, a to v nemalém množství. Pomáhal nejen těm, kdo patřili k jeho diecézi, ale i lidem z Florencie a dalším, a to nejen potravinami, ale i šatstvem.
Velmi mnoho peněz vynaložil tento svatý muž na povznesení a obnovu posvátných budov. Katedrálu, která byla na spadnutí, téměř celou obnovil a její průčelí obložil opracovanými kameny. Zbudoval příbytky pro kanovníky. Biskupský dům znovu učinil sídlem biskupa a velkým nákladem jej obnovil a rozšířil, aby tak i svým nástupcům připravil vhodné a pohodlné prostory.
Prokázal se jako nejlepší otec nejen mezi svými bratřími karmelitány, kde jako představený dbal na přesné zachovávání řeholního života, ale i jako biskup výtečně udržoval své podřízené v křesťanské kázni. Bedlivě vždy dbal na péči o církevní jmění. Zatímco ve svém domě byl velmi šetrný, venku, pokud šlo o Bohoslužbu nebo pomoc nuzným, byl velkorysý až marnotratný.
Velmi se tento svatý pastýř snažil urovnávat roztržky, které stále vznikaly mezi florentskými občany. Nejenže v soukromí potlačoval semena nenávisti přátelskými domluvami, ale i veřejně v kázání často hovořil o křesťanské lásce a o občanské svornosti. A protože skvěle mluvil, a navíc se roznesla pověst o jeho svatosti, takže si ho všichni vážili, přicházelo mnoho lidí nejen z blízkého venkova, ale i z města Florencie, aby mu naslouchali.
Tento tak moudrý představený se velmi dobře naučil spojovat mírnost pastýře s přísností soudce.
Především každý rok písemně nařizoval, aby všichni duchovní sídlili u svých kostelů. Mnoho kněží nemělo žádné vzdělání, ba ani neznali povinnosti svého úřadu, takže lidu nejen neprospívali, nýbrž mu svou nevědomostí – a často i špatným příkladem svého života – byli spíše ke škodě. Tak tedy svatý pastýř, když podle ustanovení posvátných kánonů navštěvoval jednotlivá místa své diecéze, musel důkladně přezkoumávat jejich vědomosti. Těm o nichž zjistil, že jsou k vykonávání církevního úřadu a k péči o Spásu duší nezpůsobilí – a bylo jich velmi mnoho –, beneficia odňal a dal je těm, kdo byli schopnější.
Ano, mnohým se snad bude zdát, že velkou část z toho, o čem jsme mluvili, dělali často i jiní pastýři Církve a že to není třeba u tohoto biskupa připomínat. My však myslíme, že je nutno vyzvedat všechna slova a skutky svatých směřující k větší službě Bohu či k prospěchu lidu.
