KARMEL - Hora Matky Boží

Sv. Rafael od sv. Josefa (1835 - 1907)

Nechce se ani věřit, že v jednom lidském životě může mít místo tolik rozličných zkušeností. A přece, život Józefa Kalinowského, narozeného v roce 1835 v litevském Vilně, je podivuhodně pestrou mozaikou. Po technickém studiu spolupracuje při plánování důležité železnice z Kurska do Oděsy, v carském Rusku působí jako důstojník ruské armády. Později jako Polák je vedoucím funkcionářem polského povstání proti carskému režimu v roce 1863. Následuje 10 let vyhnanství na Sibiři, odkud se přenese do Paříže jako vychovatel polského prince Czartoryského, kterého později Don Bosko přijme do salesiánské kongregace. Nakonec se stane karmelitánem, přijme kněžské svěcení a založí Karmel ve Wadowicích, v místě, kde se má narodit jistý Karol Wojtył a. A to všechno v živém vztahu k Bohu, který se ve všech proměnlivých fázích života prohlubuje. Ale nyní všechno popořádku. Narodil se v ulici Ducha Svatého a obdržel hlubokou náboženskou výchovu. Na modlitbu ho často přinášejí do slavné svatyně Matky Boží Ostrobramské. Tamní ikona ho bude provázet celý život a poznamená jeho lásku k Matce Boží. Další zkušenost jeho dětství, která ho ovlivnila, je tato: Rodina Kalinowských se modlívala v kostele svaté Trojice u hrobu křesťanů, kteří podstoupili mučednickou smrt při sjednocování východních Církví s Římem. Tak se do jeho duše vtiskla touha po jednotě pravoslavné a katolické Církve jako základní životní motiv. Jeho mládí je poznamenáno zkušenostmi z pronásledování polských a litevských katolíků carským režimem. Prožívá těžce, když vidí, jak jeho krajané jsou deportováni a veřejně popravováni. To v něm probouzí polské, ve víře hluboce zakořeněné vlastenectví. Józef Kalinowski má zájem o přírodní vědy, proto se jako 15letý přestěhuje do Hory-Horki, kde navštěvuje nejdříve zemědělskou školu a pak nastoupí na vojenskou technickou akademii v St. Petersburgu, kde studuje stavby mostů a silnic. Je to doba poznamenaná těžkým politickým napětím a různými konflikty, kdy se u něho probudí pokora a hluboké přátelství k ruským spolužákům. Studium ukončí jako poručík. Roku 1859 působí Kalinowski v Moskvě při projektování železniční trati Kursk – Oděsa, ale již rok nato odchází do Brestu Litevského, kde vede údržbu slavné místní pevnosti. Stane se kapitánem. Po všechna tato léta Józef prohlubuje svůj náboženský život. Vede ho touha pomáhat chudým a zvláště mládeži. Roku 1863 propukne polské povstání proti ruskému útisku. Kalinowski již dříve před takovým krokem varoval. „Polsko potřebuje pot a nikoliv krev,“ napsal později ve svých vzpomínkách. Bezmocnost povstání proti ruské přesile měl důstojník jasně před očima. V této situaci nabídl své odstoupení, aby se stáhl zpět. Ale Národní rada ve Varšavě ho vyzve, aby se dal vlasti k dispozici, aby spolupracoval s povstáním ve Vilně jako „ministr války“. Pod podmínkou, že nebude muset vyslovit žádný rozsudek smrti, přijal tento úkol z lásky k vlasti. Bez vědomí své rodiny zřídil ve svém bytě hlavní stan – zde je pak jako poslední vůdce, který přežil, zatčen a odsouzen k smrti. Rozsudek je vzhledem k vysoké úctě, které se těší, změněn na desetiletou deportaci a nucené práce. Tuto těžkou dobu obětuje za obrácení ruského národa. Ve vězení vede takřka klášterní život: „V 5 hodin vstávám. Moje první myšlenka je modlitba, pak následuje rozjímání, a bylo pro mě velkou útěchou, když jsem později obdržel potřebné knihy. Každý den jsem mohl být přítomen Mši Svaté, sice jen z dálky, ale přece zcela zřetelně. Okno mé cely vede do kvadratury kláštera...“ Následují nesmírné útrapy deportace: 10 měsíců je na cestách, tisíce kilometrů pochodu, blátivé cesty, ledový chlad... Vyhladovělý a vyčerpaný dorazí do kasáren vězení v Usole. V roce 1874 se Kalinowski vrací. Jeden přítel spoluvězeň mu zprostředkuje místo vychovatele u prince Augusta Czartoryského, jehož otec sídlí v paláci Lambert v Paříži. Tři roky se Kalinowski věnuje tomuto poslání. S velkou láskou se stará o churavého mládence. Spolu se modlí, přistupují ke svátostem, čtou duchovní knihy. V Paříži pozná Kalinowski bosého karmelitána P. Augustina Mariu, židovského konvertitu. V setkáních s ním roste v Józefovi tušení, že místem, které utiší jeho žízeň po Bohu, je Karmel. V Davosu při lázeňské léčbě jeho svěřence padne rozhodnutí: Kalinowski vstupuje do Karmelu ve Štýrském Hradci 15. července 1877. Vysoký štíhlý muž obdrží jméno Rafael od sv. Josefa. V jediném polském karmelitánském klášteře v Czerné přijme v roce 1882 kněžské svěcení. Rok nato se zde stane převorem. Byl to začátek požehnané činnosti při výstavbě a reorganizaci Řádu v Polsku a na Ukrajině. Roku 1899 je jmenován zástupcem provinciála pro kláštery, ve kterých dříve působil. Zvláště se věnuje řádovým sestrám, aby z nich učinil „modlící se strážkyně Církve“. Jeho nejdůležitějším dílem je však založení kláštera ve Wadowicích. Nejdříve skromný objekt na periferii, malý dům pro povolání, který má formovat mladá povolání pro společenství. Po sedmi letech je nutno postavit velký konvent s krásným kostelem svatého Josefa. P. Rafael je vyhledávaným zpovědníkem. Před jeho zpovědnicí se brzy ráno tísní zástupy věřících. Velkými úmysly jeho modliteb jsou obrácení Ruska a sjednocení Církví. Vyzývá k této modlitbě i ostatní členy řádu. Vyčerpán prací a nemocemi umírá P. Rafael 15. listopadu 1907 ve Wadowicích. Jeho hrob se záhy stává poutním místem. R. 1920 se ve Wadowicích narodí Karol Wojtyła. Je to on, kdo Kalinowského prohlásí v roce 1983 blahoslaveným a konečně roku 1991 svatým. Ve svém kázání při slavnosti svatořečení poukázal papež na totální životní nasazení svatého karmelitána. Pro vznešený cíl, lásku k vlasti, se vystavil nebezpečí smrti. Celý svůj život obětoval jednotě Církve a smíření pravoslavných a katolíků. Z lásky k věčné vlasti, aby se mohl zcela odevzdat Bohu, vstoupil na Karmel. Aby mohl bližním prokazovat tu nejpodstatnější službu, přinášet jim Boha, stal se knězem.