Ze vzpomínek sv. Rafaela od sv. Josefa (2)
Sv. Rafael od sv. Josefa (1835 - 1907)
Pomohl jiným vyvarovat se velké chyby, on sám se žádné chyby nedopustil, a navíc potom plně přijal smutné následky této chyby a nesl s ostatními trest, aniž někoho obvinil: taková je pravá tvář Józefa Kalinowského. (z jednoho životopisu)
Na svátek svatých apoštolů Petra a Pavla kolem poledne se dlouhý zástup nás vězňů vydal ulicemi Vilniusu na železniční nádraží. Na ulicích se seběhl obrovský dav a kozáci na koních odstrkovali každého, kdo se k nám pokusil přiblížit. Mnoho lidí se vyklánělo z oken. Celá situace vypadala jako pohřební průvod. A kolik takových průvodů už šlo před námi od počátku povstání! Mezi námi byli lidé různých stavů i různého stáří: majitelé domů, lékaři, umělci, dělníci, rolníci, vdané ženy i mladá děvčata... Vypadalo to jako potopa ženoucí své vody na Dálný východ. Nedoprovázel nás žádný kněz. Nastoupili jsme do vagonů, kde jsme byli namačkáni jeden na druhého. Dozorci nás považovali za věci, se kterými mohou nakládat zcela podle své libosti. Když vlak odjížděl, pohnuly se dlouze koruny stromů lemujících trať a zasypaly vagony svými květy jako na hřbitově rakve se zemřelými.
Svět mi může vzít všechno, ale mně zůstane vždy úkryt, který mě před ním ochrání - modlitba. V ní mohu pochopit minulost i přítomnost, dokonce i budoucnost, skrze naději... Kromě modlitby nemám Bohu co nabídnout, mohu ji tedy považovat za svůj jediný dar. Nemohu se postit, nemám co dát jako almužnu, chybí mi síla k práci; jediné, co mi zbylo, je utrpení a modlitba. Ale nikdy jsem neměl větších pokladů. A nikdy nechci jiné.
