Dopisy (26)
Sv. Terezie Benedikta od Kříže (1891 - 1942)
Köln - Lindenthal, 4.11.1938
Odpusťte, že jsem za tu pěknou báseň tak dlouho nepoděkovala. Máme překvapivě mnoho práce v tom našem rozjímavém životě a naše vrátná se nemůže podobat pevně zakořeněné lilii. Ale při jejím pohnutém životě je jí velice třeba, aby kořeny vnitřního světa byly o to pevněji zakořeněny v Bohu. A proto Vám ze srdce děkuji, a to nejen za báseň a námahu při opisování, nýbrž také, a to zvláště, za milou vzpomínku v modlitbě, což mně je velikou pomocí k dosažení mého cíle. Chtěla bych i své blízké doporučit do Vašich modliteb. Všichni teď jsou ve velikých nesnázích.
Žehnej všem srdcím, Pane, především ztrápeným!
Nemocným zmírni bolest, trpícím dej pokoj.
Těm, co své nejmilejší vyprovodili ke hrobu,
nech zapomenout.
Na celé zemi nenech jediné srdce
zakusit muka hříchu.
Člověk nemůže s Bohem vyjednávat, ani pro sebe, ani pro jiné.
Je skutečně zvláštní, že zrovna to, co člověka zcela izoluje a odkazuje ho zcela na sebe - a to činí svoboda - ho nerozlučně pojí s druhými a tím vzniká pravé osudové společenství.
V nejpřísnějším slova smyslu není správné mluvit o společné odpovědnosti. Neboť svobodné úkony jsou něco, co každá osoba musí vykonat za sebe a nemůže to vykonat tím způsobem společně s druhými... A přece tato vzájemná odpovědnost v nejvyšší míře vytváří společenství více než všechny zážitky, které mohou být v pravém smyslu ve společenství. Na ní spočívá Církev.
Odváží-li se rozum až do své krajnosti, dojde ke své vlastní hranici. Vyrazí, aby našel nejvyšší a poslední pravdu, a přitom zjistí, že všechny naše znalosti jsou jen úlomky.
Kdo žije v hluboké usebranosti, vidí i "malé věci" ve velkých souvislostech. Čím usebraněji člověk žije v nejhlubším nitru své duše, tím silnější je vyzařování, které z něho vychází a vtahuje jiné do jeho kouzla.
