Jdi na obsah Jdi na menu
 


Křížová Cesta se sv. Terezií Benediktou od Kříže

24. 3. 2016

edithstein1.jpg

Sv. Terezie Benedikta od Kříže (1891 - 1942)


1. Zastavení – Ježíš odsouzen k Smrti
„Ten muž se se mnou dal do řeči a líčil mi, co přinesly americké noviny o zvěrstvech, která se prý páchají na Židech. Byly to nepodložené zprávy, nechci je tu opakovat. Jde mi jen o dojem, jaký jsem ten večer získala. Už dříve jsem totiž slyšela o tvrdých opatřeních proti Židům. Ale teď jsem najednou jasně uviděla, že Bůh zase jednou nechal těžce dopadnout Svou Ruku na Svůj lid a že osud tohoto národa je i osudem mým. Muži, který seděl naproti mně, jsem nedala najevo, co se ve mně děje. Bylo zřejmé, že neví nic o mém původu. V takových případech většinou uvádím věc na pravou míru. Tentokrát jsem to neučinila.“
„Po každém setkání, při němž pociťuji bezmocnost přímo něco ovlivnit, zesiluje se ve mně naléhavost vlastního celopalu, vlastní oběti.“
„Co nebylo v mém plánu, bylo v Plánu Božím. A čím častěji se mi něco takového přihodí, tím živější je ve mně přesvědčení víry, že – viděno z Boží Perspektivy – neexistuje žádná náhoda, že celý můj život je až do těch nejmenších podrobností předznačen v Plánu Boží Prozřetelnosti a že před Vševidoucím Okem Božím je dokonale smysluplný. Tehdy se začínám těšit na Světlo Slávy, v němž i mně má být tato smysluplnost odhalena.“
„Beuron jsem sice považovala za jakousi předsíň Nebes, ale nikdy jsem nepomýšlela na to, že bych se stala benediktinkou. Vždycky jsem totiž měla pocit, jako by Pán měl pro mě na Karmelu přichystáno něco, co mohu nalézt jenom tam.“

2. Zastavení – Ježíš přijímá Kříž
„Musím vám říci, že jsem si své řádové jméno přinesla do kláštera, už když jsem žádala o vstup na Karmel. Dostala jsem přesně to jméno, jaké jsem si vyprosila. Pod Křížem jsem pochopila osud lidu Božího, který se už tehdy začal rýsovat. Myslela jsem si, že ti, kdo pochopí, že je to Kristův Kříž, Jej musejí vzít na sebe ve jménu všech. Dnes toho určitě vím více o tom, co to znamená být spojena s Pánem ve Znamení Kříže. Člověk to ovšem nikdy úplně nepochopí, neboť je to Tajemství.“
„Účinnější než umrtvení, které člověk koná podle své vlastní volby, je kříž, který člověku ukládá Bůh, a to ten vnější i vnitřní.“
„Moudrost Kříže může člověk nabýt jen tehdy, když je mu dáno Kříž důkladně pocítit. O tom jsem byla od prvního okamžiku přesvědčena a řekla jsem od srdce: Buď zdráv, Kříži, má jediná Naděje!“
„Cesta utrpení je tou nejosvědčenější cestou ke spojení s Pánem.“

3. Zastavení – Ježíš padá pod Křížem poprvé
„Tím, že se člověku před tímto rozhodným krokem znovu vše vybaví, uvědomuje si, čeho se zříká, co riskuje; to vše vychází z podstaty věci. Musí to tak být, že se člověk bez jakéhokoli lidského zajištění odevzdá zcela do Rukou Božích; tím hlubší a krásnější je pak nalezená jistota.“
„Já vím, že Ty jsi Otec můj – a bezpečna jsem ve Tvé Dlani. Kam vedeš mne, se netáži, jdu za Tebou vždy bez váhání. A kdybys i život v dlaň mi dal, ať určím sama dráhu svoji, já vložím s dětskou důvěrou jej, Otče, zpět zas v Ruku Tvoji. Já vím, že Ty jsi Otec můj, proč měla bych se ještě báti? A kdybys vedl mne i tmou – já chci Tě, Pane, následovati…“
„Co by mi člověk mohl říci jako útěchu? Lidská útěcha ovšem neexistuje, ale ten, kdo člověku ukládá kříž, dokáže učinit břemeno sladkým a lehkým.“

4. Zastavení – Ježíš potkává Svou Matku
„Takoví lidé se už nepotřebují vzájemně vyptávat a přemýšlet o sobě, aby se hlouběji poznávali a přesvědčovali o své náklonnosti. Sotva ještě mezi sebou potřebují slova. Každá společně strávená chvíle s sebou přináší patrně i novou bdělost a růst lásky, a možná i poznávání nových aspektů vzájemného vztahu. To všechno se tak děje jakoby samo od sebe, člověk se o to nemusí snažit.“
„Chtěla jsem vám říci, že tam nebylo třeba slov. Existují věci, v nichž si rozumíme lépe beze slov… Nebe člověku nic nevezme, aby to mnohonásobně neoplatilo.“
„Budeme-li pozorně sledovat Cestu Matky Boží od Hromnic do Velkého pátku, najdeme skrze Ni cestu ke svému vnitřnímu ztišení.“
„Potřebujeme chvíle, v nichž tiše nasloucháme a necháme působit v nás Slovo Boží, až nás nutká, abychom se stali plodnými v oběti Chvály a v oběti činu.“

5. Zastavení – Šimon pomáhá Ježíši nést Kříž
„Naše láska k lidem je mírou naší lásky k Bohu. Je to však jiná láska než přirozená láska k lidem. Přirozená láska je určena tomu či onomu člověku, který je s námi spojen pokrevními svazky nebo povahovou příbuzností nebo má s námi společné zájmy. Ti ostatní jsou „ti druzí“, „ti cizí“, do nichž nám „nic není“ a kteří nám jsou případně dokonce svou podstatou protivní, takže si je držíme co nejdál od těla. Pro křesťana však není žádný člověk „cizí“. Člověk je vždycky „bližní“, kterého máme před sebou a který nás nejvíc potřebuje; není přitom důležité, je-li to náš příbuzný nebo ne, máme-li ho „rádi“ nebo ne, je-li „morálně hoden“ naší pomoci nebo nikoli. Láska Kristova nezná žádné hranice, nikdy neustává, neděsí se hnusu a špíny. Kristus přišel kvůli hříšníkům a ne kvůli spravedlivým. A jestliže v nás žije Kristova Láska, počínáme si jako On a jdeme hledat ztracené ovce.“

6. Zastavení – Veronika podává Ježíši Roušku
„Znovu a znovu musím myslet na královnu Ester, která byla vyvolena ze svého národa proto, aby pro tento národ stála před králem. Já jsem jen chudá a bezmocná malá Ester, ale Král, který si mne vyvolil, je nekonečně Veliký a Milosrdný. To je převeliká útěcha.“
„Existuje povolání k utrpení s Kristem a tím ke spolupůsobení s Jeho Vykupitelským Dílem. Jsme-li spojeni s Pánem, jsme Údy Mystického Těla Kristova; Kristus dále žije ve Svých Údech a dále v Nich trpí, a toto utrpení snášené ve spojení s Pánem je Jeho Utrpení, které je začleněno do Velkého Vykupitelského Díla a přináší v něm své ovoce. Základní myšlenkou veškerého řádového života, a zvláště pak života na Karmelu, je přimlouvat se dobrovolným a radostně snášeným utrpením za hříšníky a spolupracovat na Vykoupení lidstva.“
„Milá matko představená, dovolte mi, prosím, nabídnout se Srdci Ježíšovu jako smírná oběť za opravdový mír: aby se panství Antikrista, pokud je to možné, zhroutilo bez nové světové války a aby mohl být nastolen nový řád. Chtěla bych to ještě dnes, protože už odbíjí dvanáctá hodina. Vím, že já nejsem nic, ale tak to chce Ježíš a On k tomu v těchto dnech určitě povolá mnoho dalších.“

7. Zastavení – Ježíš znovu padá pod Křížem
„Svět, který vnímáme smysly, je přirozeně pevným základem, který nás nese, příbytkem, v němž se cítíme doma, příbytkem, který nás sytí a opatřuje nám vše, co potřebujeme, a který je zdrojem našich radostí a požitků. Je-li nám odnímán, nebo jsme-li nuceni jej opustit, je nám opravdu tak, jako by nám někdo bral půdu pod nohama…“
„V dětských dnech našeho duchovního života, kdy jsme se právě začali odevzdávat Božímu Vedení, cítíme Ruku, jež nás vede, Silnou a Pevnou; je nám úplně jasné, co máme činit a co ne. Ale tak tomu nebude vždycky. Kdo náleží Kristu, musí prožít celý Kristův Život. Musí dozrát do Kristova mužného věku, musí jednou nastoupit Křížovou Cestu do Getsemanské zahrady a na Golgotu. A všechna utrpení, která přicházejí zvnějšku, nejsou ničím ve srovnání s temnou nocí duše, kdy Boží Světlo už nesvítí a Hlas Pána už nemluví. Bůh tu je, ale je skryt a mlčí.“
„Čím výše stoupá duše vzhůru k Bohu, tím hlouběji sestupuje sama do sebe: spojení se uskutečňuje v samém nitru duše, v jejím nejhlubším základu.“

8. Zastavení – Ježíš těší plačící ženy
„Většina sester to považuje za pokání, jsou-li volány do hovorny. A je to vždy také jako přechod do cizího světa a jsme šťastny, můžeme-li utéct do ticha chóru, abychom tam mohly strávit to, co se nám přihodilo. Ale já pociťuji vždy dodatečně toto ticho jako Převeliký Dar Milosti, který nám není dán jenom pro nás samy: a přichází-li k nám někdo uštvaný a velmi unavený a odnáší-li si alespoň trochu klidu a útěchy, pak mě to naplňuje velikou radostí. Ovšem pamatovat jednotlivě na všechny záležitosti, které mi jsou ze všech stran doporučovány, je sotva možné. Můžeme se jenom vynasnažit, abychom život, jaký jsme si zvolily, prožívaly stále věrněji a čistěji, abychom jej mohly nabídnout jako příjemnou oběť za všechny. Důvěra, jaká se nám dává, a skoro až hrozivě vysoké mínění, jaké mnozí ve světě o nás mají, nás k tomu stále znovu vybízí.“
„Ženská duše by měla být velká, tichá, bez egoismu, vroucí a jasná… Jde o celkový stav duše… A takového stavu se nelze dopracovat vůlí, musí působit Milost. Co můžeme a musíme dělat my? Otevřít se Milosti. To znamená, že se musíme zříci úplně vlastní vůle a dát se jako zajatci zcela jen a jen Vůli Boží, celou svou duši vložit do Božích Rukou a chtít přijmout tvar, jaký nám Boží Vůle přisuzuje. S tím souvisí, že se oprostíme, vyprázdníme a ztišíme.“

9. Zastavení – Ježíš padá pod Křížem potřetí
„V suchopáru a prázdnotě duše zpokorní. Dosavadní pýcha mizí, když člověk v sobě už nenachází nic, co by ho mohlo vést k tomu, aby se díval na ostatní svrchu. Spíše se teď člověku jeví ti ostatní mnohem dokonalejší, v jeho srdci se k nim probouzí láska a úcta. Člověk má teď také hodně co dělat se svou vlastní ubohostí, než by se ohlížel po druhých. Díky své bezmocnosti se duše podrobuje a stává poslušnou; touží po poučení, aby se dostala na správnou cestu.“
„Proto smí duše považovat suchopár a temnotu za šťastné znamení: za znamení, že Bůh si ji teď chystá osvobodit od ní samé: On jí vezme její sílu. Jejím prostřednictvím by toho asi mohla dosáhnout hodně, ale nikdy tak úplně, dokonale a jistě jako nyní, kdy ji Bůh bere za ruku. Vede ji jako slepce po temných cestách, aniž by věděla, kam jde – a přece po cestách, jež by sama při tom nejšťastnějším putování, používajíc vlastní oči a nohy, nikdy nenalezla. Dělá přitom velké pokroky, aniž to sama tuší, ba dokonce se domnívá, že je ztracena.“

10. Zastavení – Ježíš svlečen z Šatů
„Nechtěla bych vás zarmoutit, ale musím vám přece jen říci, že se mě cosi ve vašem posledním dopise jako už několikrát v minulosti nepříjemně dotklo: zdůrazňování údajně obrovského odstupu mezi vámi a mnou. Připadala bych si jako farizej, kdybych tyto vaše výroky přešla mlčky, neboť pro ně nemohu nalézt objektivní důvody. Nejste určitě jediná, komu naše mřížka nahání posvátnou hrůzu. Ale tato mřížka přece neznamená, že tam – „ve světě“ – je všechno špatné a tady že je to samá dokonalost. Víme, kolik lidské ubohosti se pod hábitem ještě skrývá, a proto nás velice zahanbuje, když se nám nějak podkuřuje.“
„Když si mne představíte v chóru v bílém plášti, pak je to omyl; ten náleží jen ke Svatému Přijímání a k Oficiu při slavnostech. Musíte mne vidět v starém hnědém hábitu, docela malou. Taková jsou i má rozjímání, žádné vysoké vzlety ducha, nýbrž většinou velmi skromná a jednoduchá. To nejlepší na nich je vděčnost za to, že mně toto místo bylo darováno jako můj pozemský domov.“

11. Zastavení – Ježíš přibit na Kříž
„Kristovo Utrpení a Smrt dále pokračují v Jeho Mystickém Těle a v každém z Jeho Údů. Trpět a zemřít musí každý člověk. Je-li však živým Údem na Těle Kristově, dostává jeho utrpení a umírání skrze Božství Hlavy tohoto Těla Vykupitelskou Sílu. To je objektivní důvod, proč všichni svatí toužili po utrpení. Není to nějaká chorobná rozkoš z utrpení. Z hlediska přirozeného rozumu se to sice jako zvrácenost jeví, ve Světle Tajemství Vykoupení se však ukazuje, že je to ta nejvyšší rozumnost. A tak člověk spojený s Kristem vytrvá neotřesen i v temné noci subjektivní vzdálenosti a opuštěnosti od Boha; možná, že Božská Prozřetelnost působí člověku bolesti jen proto, aby jej osvobodila z objektivního spoutání. A tedy: „Buď Vůle Tvá!“ – také a právě proto v nejtemnější noci.“
„Kdo vyvede nás z noci ke světlu? / Jak skončí ta hrůza? / Kde stihne hříšné soud? / Kdy obrátí se osud? / A už se modlete / a neptejte se dál: / Kdo? My? Kde? Kdy? / Kdo zkrvaven Potem Úzkosti / na hoře Olivové zápasí / s Otcem Prosbou Úpěnlivou, / Ten je to co Vítězství dobyl, / tady se rozhodly / dějiny světa. / Tam padněte na kolena…“

12. Zastavení – Ježíš na Kříži umírá
„Víra staví naší duši před oči Krista: Ubohého, Poníženého, Ukřižovaného a na Kříži dokonce Opuštěného Otcem. V Jeho Ubohosti a Opuštěnosti nachází duše zase svou vlastní ubohost a opuštěnost. Vyprahlost, hnus a útrapy jsou „čistě duchovní kříž“, který dostává. Přijme-li jej, pak pozná, že je to měkké jho a lehké břímě. Kříž se stává holí, o niž se duše opírá na cestě vzhůru. Když pozná, že Kristus vykonal v krajním Ponížení a Záhubě na Kříži to Největší – Smíření a Spojení lidstva s Bohem –, probudí se v ní porozumění pro to, že i pro ni vede zničení, „smrt kříže v živém těle, ve smyslovém stejně jako v duchovním“, ke spojení s Bohem. Jako se Ježíš ve Své Opuštěnosti ve Smrti odevzdal do Rukou Neviditelného a Nepochopitelného Boha, tak se duše odebere do půlnoční temnoty víry, která je jedinou cestou k Nepochopitelnému Bohu.“
„Už nyní s radostí přijímám smrt, jakou mi určil Bůh, v naprostém podrobení Jeho Nejsvětější Vůli. Prosím Pána, aby ráčil přijmout můj život a umírání ke Své Cti a Slávě; prosím za všechny naléhavé potřeby (…) Církve, (…) a ať Pána přijmou ti, kdo jsou Jeho, a ať Jeho Království přijde ve Slávě; prosím za záchranu Německa a mír ve světě a konečně za své příbuzné, živé a mrtvé a za všechny, jež mi Bůh dal: aby se žádný z nich neztratil.“
„Nám nemůže pomoci lidská činnost, nýbrž Utrpení Kristovo. Mou touhou je mít na Něm podíl.“

13. Zastavení – Ježíš položen do Klína Své Matky
„Na Velký pátek u Paty Kříže je Bolest Matky Boží Velká jako moře. Je do Ní ponořena, ale je to Bolest Ovládaná, drží pevně Své Srdce ve Své Ruce, aby se nemohlo zlomit.“
„Mateřství Mariino je Pravzor veškerého mateřství, tak jako Ona, měla by každá lidská matka být matkou celou duší, aby byla schopna celé bohatství své duše přenést do duše svého dítěte.“
„Moje matka vytrvala až do konce ve věrnosti své víře. Poněvadž si však víru a pevnou důvěru ve svého Boha uchovala od nejútlejšího dětství až do svého dvaaosmdesátého roku a ta byla tím posledním, co v ní zůstalo živé v jejím těžkém smrtelném zápase, věřím, že se setkala s velice Milosrdným Soudcem a že je teď mou nejvěrnější pomocnicí, abych i já dospěla k cíli.“
„Fyzické odloučení nemůže lidi od sebe oddělit, když jsou spolu spojeni v Bohu.“

14. Zastavení – Ježíš uložen do Hrobu
„Postupující zhroucení přirozenosti dává Nadpřirozenému Světlu a Božskému Životu stále více prostoru. Božský Život se zmocňuje přirozených sil a proměňuje je v Síly Zbožštěné a Zduchovnělé. Tak se v křesťanovi uskutečňuje nové Vtělení Kristovo, jež má stejný význam jako Vzkříšení ze Smrti Kříže. Nový člověk nese Kristovy Jizvy na svém těle: upomínku na ubohost hříchů, z níž byl probuzen k blaženému životu, a na Cenu, kterou za to bylo třeba zaplatit. A zůstává mu bolestná touha po plnosti života, až bude smět vejít branou skutečné tělesné smrti do Světla, kde už nebude stínu. A tak manželské spojení duše s Bohem je cílem, pro nějž byla duše stvořena, vykoupena skrze Kříž, dokonána na Kříži a Křížem navěky zapečetěna.“
„Radost bez konce, Štěstí bez stínu, Láska bez hranic, nanejvýš stupňovaný Život bez ochabnutí, nejsilnější čin, který je zároveň dokonalý klid a uvolnění ze všeho napětí – to je věčná blaženost.“

Zdroj: http://bosekarmelitky.cz/sv-t-benedikta-od-krize/krizova-cesta-se-sv-terezii-benediktou-od-krize/

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář