Životopis (14)
Sv. Terezie Markéta od Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (1747 - 1770)
Ačkoli novicmistrová pociťovala ke své velkodušné novicce a ošetřovatelce nekonečnou něhu, v ničem ji nešetřila: neunikla jí žádná chyba, žádná roztržitost, žádná nepozornost. Všechny řeholnice si všimly, že novicmistrová dokonce vyhledávala záminky, aby mohla svou svěřenkyni napomenout, a že byla opravdu příliš náročná. Terezie Markéta však znásobovala svou péči a pozornost a uchovávala přitom v srdci a na rtech zvolání, jež se naučila ze starobylých tradic karmelitánského Řádu. Opakovala si: Hic est Christus meus - "Toto je můj Kristus" - kdo ke mně mluví, kdo mě napomíná, kdo mě opravuje, kdo je náročný vůči mé lásce. Dospěla až k tomu, že dokázala vytušit jakoukoli prosbu ještě dříve, než ji novicmistrová vyslovila. Dokázala přispěchat na pomoc dříve, než o to byla požádána, a omluvit se dříve, než se zpozorovalo, že udělala chybu. Občas nějaká řeholnice před novicmistrovou podotkla, že je její přísnost skutečně nepřiměřená, ale stará vychovatelka na to odpověděla: "Nedělala bych to, kdybych si jí nebyla jistá." Někdy se i ona sama svěřoval svým spolusestrám:
"Mám čtyři novicky a znám srdce každé z nich, avšak kdybych chtěla prosit našeho Pána o Zázrak, utíkala bych se k sestře Terezii Markétě, protože její nevinnost je tak ojedinělá, že mě naplňuje úžasem."
