Životopis (7)
Sv. Terezie Markéta od Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (1747 - 1770)
Když měla Anna Marie dovršit šestnáct let, stala se jí mimořádná příhoda: do klášterní hovorny přišlo jedno arezzské děvče, aby se rozloučilo se zdejšími chovankami a řeholnicemi, poněvadž se rozhodlo vstoupit do karmelitánského kláštera ve Florencii. Několik minut se v hovorně mluvilo jen o Karmelu a Anna Marie uvnitř zaslechla hlas: "Já jsem Terezie od Ježíše a chci tě mezi svými dcerami." Plná vzrušení odtud běžela před svatostánek. Zde poklekla a slyšela, jak jí vnitřní hlas opakuje: "Jsem Terezie od Ježíše a říkám ti, že chci, abys byla jednou z mých dcer." Později se Anna Marie svěří, že cítila, "jako by jí mocný oheň sevřel srdce objetím", a že se jí zdálo, "že se zbláznila radostí". Anna Marie se vrátila domů a v láskyplné poslušnosti vyčkávala dovršení svých sedmnácti let. Dříve s ní tatínek o jejím povolání nechtěl mluvit. Zbývající měsíce strávila Anna Marie v modlitbě a rozjímání a nechávala se vést Bohem.
Anna Marie se tedy už v té době snažila žít ve skrytosti jako karmelitka. Věděla s jistotou, že bude muset obětovat vše, a proto zařadila během do do zvyků vlastních dívce ze šlechtické rodiny úkony, jimiž projevovala, že náleží Ukřižovanému Ženichovi. Byly to malé a velké oběti, které se jí při běhu denních událostí dařilo vykonávat, vědomě vyhledávané utrpení a vytrvalé ovládání přirozených sklonů. Životopisec poznamenává, že v 18. století bylo ženám vlastní zdobit se rafinovanými a drahými účesy. Avšak kadeřník, který přicházel do domu Ignáce Rediho, překvapeně pozoroval, jak tato dívka po skončení jeho dlouhé práce obvykle odmítala zrcadlo, jež jí s pýchou podával, aby se prohlédla a potěšila se svým účesem. "Děkuji, nechci", odpovídala Anna Marie. Šlo o maličkost, ale starý dobrý kadeřník Saccheti, který se svému oceňovanému řemeslu věnoval již velmi dlouho, se s takovým děvčetem ještě nesetkal. S děvčetem, které nevztáhlo dychtivě ruku po zrcadlu, neprohlédlo se ze všech stran a nepožádalo o žádné poopravení!
